Článek
Tahle zpráva dorazila jako echo z jiné doby — éry estrád, vtipů s pointou i bez ní, hromových hlasů z dabingu a televizních obrazovek, které tehdy ještě měly tloušťku kuchyňské linky.
Odešel herec, bavič, dabér, symbol svébytného českého humoru a muž, který se v žádné roli necítil malý. A většina z nich opravdu malá nebyla – hlavně hlasově.
Jako novinář z Brazílie, který v 90. letech přistál v Praze uprostřed přechodné éry kulturního guláše, jsem si na Krampola zvykl stejně rychle jako na smažák s tatarkou. Nikdo totiž neztělesňoval českou zábavu s takovou razancí, energií a přirozenou suverenitou. Byl to muž, který rozesmál dělníka, zaskočil intelektuála a odmoderoval cokoli.
Krampol se od soustruhu probojoval až k hereckému diplomu z DAMU, a i když se zprvu motal kolem Havlových absurdních jevišť, nakonec skončil tam, kde to nejvíc cinkalo smíchem: v Semaforu s Miloslavem Šimkem. Kdo byl Šimek, věděl každý. Kdo byl Krampol, taky — byl ten druhý, co nebyl Grossmann. Vtípkem nešetřil, pointu nekomplikoval, karikoval s gustem a s láskou k absurdním postavám, které dnes už asi neprojdou přes dramaturga, ale tehdy bavily celou republiku.
Jeho humor byl zemitý, někdy až brutálně jednoduchý, ale právě v tom tkvěla jeho síla. Ne každý komik se dokáže rozesmát sám sebou – Krampol to zvládal na počkání. V pořadu Nikdo není dokonalý vybudoval legendu z toho, že lidé občas něco neví. A že to nevadí, když se u toho dobře pobavíme.
Jeho dabing byl pak samostatná disciplína. Přebral Belmonda po Třískovi a zhostil se ho tak, že mnozí dodnes nevědí, jak Belmondo vlastně zní francouzsky. Když Krampol daboval, každá slabika měla váhu jako železná činka z jeho domácí posilovny. Nešlo jen o hlas. Šlo o přednes. O rytmus. O tu krampolovskou schopnost přehnat každou emoci na maximum a udělat z ní malý herecký ohňostroj. Z filmu Zvíře udělal dabingový olymp.
Na plátně býval tvrďák, detektiv, generál, podivín nebo — v pohádce — mudrlant s ráčkováním. Vždycky ale s tím výrazem, jako by věděl víc než ostatní postavy dohromady. Hrál v téměř 170 filmech a seriálech, ale nikdy se neprodal jako velký dramatický herec – na to byl příliš přirozený. A pragmatický. Hrál, co přišlo. Hlavně aby to šlapalo.
V posledních letech objížděl republiku se svými historkami, zvedal činky, odpovídal na tytéž otázky s neochvějnou energií a dělal to s tím svým známým „českým Belmondem“ v očích. Neřešil nostalgii, neřešil trendy. Prostě „jel dál“.
Jiří Krampol možná nepatřil mezi kritiky oblíbené herce své generace. Ale patřil mezi ty, kteří se do paměti lidí vepsali nevymazatelně. Ne pro velké role, ale pro velkou stopu.
A to se, koneckonců, počítá.
