Článek
Víte, to bylo tak… Jednou žil v daleké, rozpálené zemi klučina. A ten kluk – řekněme, že to byl takový malý, vnímavý Brazilec – seděl jednoho dne u své staré, moudré babičky a díval se na kouzelné světlo promítačky. A na plátně se objevil Kocour. Ten s brýlemi. A s ním… On. Ten chlapík s hlasem jako zvon z hlíny a pohledem, co viděl až na dno věcí. Jan Werich. Pan ředitel Robert.
Tak vida, řekl si ten kluk, i když česky ještě neuměl ani zbla. Tenhle pán… tenhle pán není jen tak někdo. Ten něco ví. A měl pravdu. Protože Werich – ten věděl. Věděl, že život je kolikrát pěkná nonsensárie, ale že se na něj přesto musí koukat s laskavým, byť trochu unaveným úsměvem. Že pod uniformami a nátěry je v každém pořádném chlápkovi i pěkná nálož blbosti – a že právě to je k popukání.
Ten film, Ať přijde kocour, byl pro toho kluka první setkání s českou genialitou, co se nebojí říct: Hele, krávo, jsi převlečenej člověk!
No a ten kluk – stárnul. A život ho zavál… kam jinam než sem, do Prahy. Do města, kde se ten jeho filmový mág narodil, tvořil, smál se a občas i pěkně nadával.
Inu, milý přátelé…
Půlka V+W? To nebylo jen divadlo. To byla škola života s forbínama! Dva kluci – Voskovec a Werich – co si z legrace vystřelili z všech ismu a šaškáren světa. Hráli si se slovy jako kouzelníci s ohněm: Balada z hadrů – to byla písnička o lidské hamižnosti. Osel a stín? To byl traktát o tom, jak se lidé perou o pitomosti, zatímco svět hoří. A ty jejich forbíny? Čistá improvizace, břitká satira a moudrost podaná tak, že jste se smáli, až vás břicho bolelo – a pak v noci přemýšleli.
Exil v Americe? Tož, to nebyla procházka růžovým sadem. Psal scénáře, hrál, ale toužil po Vltavě a po českém bláznění. Ten smutek z dálky, ten stesk – cítíte ho i v tom jeho Kocourovi? V tom moudrém, trochu melancholickém pohledu pana ředitele, co ví, že svět je složitý, ale pořád stojí za to v něm hledat ty pravé barvy?
Spisovatel? Ale jistě! Fimfárum! To nejsou pohádky. To jsou lekce lidskosti v županu. Lakomá Barka? To je každý z nás, když mu jde o peníze víc než o štěstí. Hloupý čert? To je každý fanatik, co si myslí, že má patent na rozum. A Werich to psal s takovou lidskou shovívavostí a hořkosladkým humorem, že vás to nakopne do zadku, ale zároveň pohladí po duši.
Herec? No jistě! Ale nebyl to herec, co hrál role. On v nich žil a dával jim kus své vlastní moudré, rozervané duše. Ať už to byl císař Rudolf, nebo právě pan ředitel Robert.
Jeho životní motto? Všechno je jinak. A měl pravdu. Vždycky.
Ten jeho pohled v Kocourovi, když pozoruje tu vesnickou maškarádu po odhalení barev… To je celý Werich! Ten klidný, vševědoucí, lehce ironický úsměv člověka, který ví, že lidé jsou směšní, dojemní, pokrytečtí, úžasní – a že je má pořád rád.
Tak ten kluk – dnes už pán v letech – chodí po Praze. Sedává někdy na Kampě, kouká na tu vilu a představuje si, jak tam Mistr sedával. S dýmkou, s koňakem, s nějakou historkou na jazyku, co by vydala na román. A směje se.
Protože Werichův humor – ten nestárne. Je jako dobré víno. Nebo jako ten Kocourův kouzelný pohled: odhalí pravdu, ale neublíží. Jen lehce švihne ocasem a řekne: "Vidíš? Jsme jen lidi. A to je vlastně to nejlegračnější na tom všem.
Nu, co na to říct… Ten kluk z daleké země našel v Praze víc než domov. Našel tu filozofii života podanou s grácií, vtipem a neokázalou moudrostí. Našel Wericha. A to, přátelé, je výhra větší než v loterii.
Tak na jeho zdraví. Na zdraví toho moudrého klauna, co nám všem – i tomu klukovi od protinožců – otevřel oči. A hlavně srdce.
Děkuju, Mistře. Za všechno.
