Článek
Je na tom něco elegického — v dohasínajícím světle promítačky, které se třpytí v prachu potemnělého sálu téměř bez diváků. Neoznamuje jen konec filmu, ale konec celé jedné éry.
Není to na první pohled překvapivé. I ti nejvášnivější milovníci kina musí přiznat, že staré rituály — jízda do multiplexu, placení za parkování a předražený popcorn, dvacet minut upoutávek — působí stále více jako anachronismus. Překvapivější je však tichý fatalismus samotných lidí z branže. Nejskeptičtější jsou ti, kdo mají k ekonomice kina nejblíže — manažeři distribuce a prodeje. Právě ti, kdo mají největší zájem na přežití kin, nyní otevřeně předpovídají jejich zánik.
Krize veřejného prostoru
Nejsme svědky pouze pomalého zániku jednoho obchodního modelu, ale kulturního uvolnění kotvy. Kina byla dlouho jakousi občanskou institucí — téměř posvátným prostorem, kde se lidé setkávali v temnotě a sdíleli společný sen. Tento rituál — podobně jako chození do kostela nebo čtení večerních novin — se rozpadá pod tlakem digitálního individualismu.
Pandemie COVID-19 tuto krizi nezpůsobila, ale výrazně ji urychlila. Rychlá normalizace streamingu jako výchozího způsobu sledování filmů zničila i zbytky exkluzivního kinařského okna. Dnes si drtivá většina provozovatelů kin přeje jeho návrat alespoň na šest týdnů, ale jen romantik by na to vsadil. Džin — jmenujme ho algoritmus — už z láhve nevyjde zpět.
V České republice se návštěvnost kin po pandemii COVID-19 začala pozvolna zotavovat, ale stále zůstává pod úrovní předchozích let. Zatímco multiplexy ve velkých městech čelí konkurenci streamovacích platforem a měnícím se diváckým návykům, menší artová kina a regionální promítací sály často bojují o přežití. Nicméně díky festivalům, tematickým večerům a silné komunitní podpoře si některá z nich dokázala udržet publikum. Výrazným trendem je nárůst poptávky po kvalitních českých filmech – diváci často preferují domácí tvorbu před hollywoodskými trháky, pokud je jim nabídnuta srozumitelná, relevantní a emocionálně blízká látka.
Česká filmová produkce zažívá v posledních letech určitou renesanci – a to nejen díky mezinárodním koprodukcím, ale také díky domácím „lokálním blockbusterům“, které dokážou přilákat stovky tisíc diváků do kin. Filmy jako Vyšehrad: Fylm, Ženy v běhu nebo Prvok, Šampón, Tečka a Karel ukazují, že existuje silný trh pro komedie, vztahová dramata a příběhy se specificky českým humorem či reáliemi. Tento trend posiluje také skutečnost, že čeští diváci stále vnímají kino jako kulturní zážitek, a jsou ochotni na kvalitní domácí film přijít i opakovaně – což může být klíčem k dlouhodobému přežití kin mimo velká města.
Lekce z okraje
A přece — než se definitivně oddáme pesimismu — stojí za to si připomenout, že kino zemřelo už mnohokrát. A stejně tolikrát bylo znovu vzkříšeno.
V malých městech po celé Americe i Evropě fungují nezávislá kina již dlouho mimo diktát velkých studií. Nejde jen o prostory ke sledování filmů — jsou to komunitní centra. Vezměme si například malá francouzská „cinéma municipal“, často dotovaná obcemi, nebo stará repertoárová kina v americkém Středozápadě, kde promítají nadšenci a kurátoři klasiky. V 70. a 80. letech se z kostelních sálů a školních tělocvičen často stávaly improvizované promítací sály provozované spolky nebo zapálenými jednotlivci. V indickém venkově dodnes putují stanová kina, jejichž příjezd do vesnice je událostí srovnatelnou s poutí.
Tyto modely — křehké, výstřední, často neziskové — mohou nabídnout náhled do možné budoucnosti kina: nikoliv jako masový byznys, ale jako řemeslný a komunitní podnik. Kina by se mohla stát něčím podobným jako muzea nebo knihkupectví — institucemi, které závisí spíš na kulturním kapitálu než na ziscích. Už dnes to naznačuje úspěch „butikových“ sítí jako Alamo Drafthouse nebo britských Curzon Cinemas, kde zážitek nespočívá jen v samotném filmu, ale i v atmosféře, výběru a jídle.
Kurátorství místo obsahu
Právě pružnost pojmu „tradiční filmový zážitek“, jak poznamenává Stephen Follows, může být klíčem k přežití. Co když přestaneme chápat „kino“ jako budovu a začneme ho chápat jako událost? Promítání pod širým nebem, pop-up kina, zážitková 4D promítání, dokonce i virtuální reality, kde sledují diváci film společně v digitálním prostoru — to vše narušuje starý model, ale zároveň může zachovat jeho podstatu.
Touha po společném sledování totiž nezmizela. Úspěchy blockbusterů jako Top Gun: Maverick, Oppenheimer nebo Duna 2 ukazují, že pokud má film (a především událostní charakter) dostatečnou sílu, lidé do kina stále přijdou. Ale ekonomická udržitelnost kina nemůže stát na několika víkendech v roce.
Budoucnost možná patří kurátorům — těm, kteří si dokážou vytvořit publikum nejen pro to, co promítají, ale jak to dělají. Podobně jako u nezávislých knihkupectví může i kino přežít jako místo lidského doporučení a místní důvěry — nikoliv jako anonymní distributor „obsahu“.
Kino není jen zábava. Je to místo paměti a modernity, umění a argumentu, samoty a sdílené emoce.
Tragédie jeho úpadku není jen ekonomická. Je občanská. Když město přijde o své poslední kino, nezavírá se jen firma. Zavírá se prostor pro empatii.
