Článek
Jen pár dní předtím si vzal život mnohem slavnější člověk, ale Karla Heřmánka, stejně jako Vlastimila Brodského a dalších, i když vyvolaly smutek, byly jaksi oprávněné, měly důvod. Relativně nízký věk, k tomu fakt, že byl odborníkem, člověkem, který dokázal rozpoznat sebevražedné myšlenky a znal metody, jimiž je lze rozptýlit, a navíc naprostá absence jakýchkoli vnějších příznaků, že by uvažoval o ukončení života, to činily téměř jeho poslední akt neúnosným. Paradox.
Říkám mu Radek, a ne pan profesor nebo příjmením, protože jsem ho poznal, když mu bylo 21 let. Pro mě má jeho smrt mnohem osobnější význam, protože to byl doslova můj první český kamarád. A kdo by si mohl přát něco lepšího než Radka jako přítele? Tak chápavá, vstřícná osobnost, jako andělská ruka, která se neustále snaží vyhovět vašim potřebám.
Ještě studoval psychologii a pracoval v bratrově internetové kavárně Highland.cz na Národní třídě v Paláci Metro. Od svého prvního dne v Praze, v roce 1997, jsem tam chodil často. Rychle jsme se spřátelili. Hodiny se mnou mluvil o české kultuře a učil mě první slova a věty. Pak mě vzal na dětský letní tábor, kde dělal vedoucího neboli monitora. Byl výhradně pro děti slavných herců. Byl mezi nimi i dospívající Ondřej Brzobohatý.
Když slyšíme o někom, kdo spáchal sebevraždu, myslíme na člověka, který byl neúspěšný, neoblíbený, duševně zmatený. Radek nic z toho nebyl. A i když se může zdát povrchní se o tom zmiňovat, myslím, že je to asi evidentní, že moc, ale moc dobře vypadal, byl naprosto hezoun, klidně by mohl být obsazen do role prince v kterékoli české pohádce, takže se nemůžeme ubránit myšlenkám na to, jak dokonalý život měl: úžasně pohledný, svalnatý, neuvěřitelně inteligentní, se záviděníhodným postavením, na prestižním pracovišti na vedoucím pozici, s velmi pohodlnou ekonomickou úrovní života - v podstatě pan dokonalý. Neměl žádný zjevný důvod k depresi. Byl to vítěz, ať se na něj podíváme z jakékoli strany.
Ještě několik dní před svou tragickou smrtí se tvářil sebevědomě a soustředěně jako vždy. Jeho pohled byl pevný jako vždy, oči se mu po stranách špiček usmívaly stejně jako vždy. Nikdo, dokonce ani jeho kolegové psychologové, nepostřehl žádné známky toho, co se mělo stát.
V roce 1997 jsem strávil dva týdny tím, že jsem z bezprostřední blízkosti viděl právě tuto českou tradici dětských letních táborů, kdy jsme s Radkem sdíleli ložnici a dlouhé noci si povídali. Viděl jsem ho tedy ještě předtím, než se stal touto veřejně známou osobností. Než měl „uniformu“ pana profesora. Viděl jsem ho doslova nahého. O to víc je pro mě jeho odchod v tak mladém věku nepopsatelný. Nebyl to jen ten slavný lékař, jeden z nejuznávanějších ve svém oboru, tisíckrát zmiňovaný ve vědeckých pracích po celém světě, miláček médií, se kterým chtěl mluvit každý moderátor. Byl to mladík, který snil o své budoucnosti. Viděl jsem kousek jeho duše ve věku, kdy se naše identita teprve formuje a pevnosti, které chrání naše slabiny před vnějším zkoumáním, ještě nejsou dobře opevněné.
Ale on žádné skutečné slabiny neměl. Byl to jeden z nejupřímnějších, ne-li nejupřímnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Jeho téměř nevinný přístup k životu hraničil s naivitou. A jeho láska k dětem už byla ta tam. Velmi výrazně. Při jednání s několika desítkami dětí na letním táboře měl trpělivost, kterou by mu záviděl i Ghándí.
Takže zjištění, že se tento člověk rozhodl ukončit svůj život tak náhle, v nás zanechává mnohem větší zmatek a odpor, než kdyby šlo o někoho jiného, na jehož životě bychom viděli něco špatného. V našich mozcích je uzel způsobený tímto nedostatkem logiky. Proč by se někdo s tak nádherným životem vzdal?
Ve své poslední zprávě na Facebooku naznačuje, co ho uvnitř ubíjelo. Mluví o solitéru, osamělost jako mlýnek, který zabíjí každého. Zmiňuje se o lásce jako o tom nejdůležitějším, pro co žít. Opakuje láska, láska, láska. Mezi řádky tedy čteme, že se necítil být milován. Náš mozek má však také problém to přijmout, protože Radek byl - a reakce na jeho smrt to jasně ukazují - velmi milován. Nechceme se hrabat v jeho osobním životě, když už nic jiného, tak z úcty k bolesti vdovy.
Ať už je důvod jakýkoli, jeho smrt v nás zároveň zanechává zoufalý smutek, ale i jakousi revoltu. Z toho, že nevidíme přijatelný důvod pro to, aby tak dobře vypadající úspěšný muž ukončil svůj život jen kvůli lásce. Revolt proto, že víme, že byl odborníkem, který se mohl za pomoci vlastních znalostí od svého plánu odradit. Revolt, protože způsob, jakým se rozhodl zemřít, tak trochu pošpinil celé jeho učení, které je pro českou společnost tak důležité.
Když člověk umírá, máme tendenci zapomínat na jeho špatné stránky a vytahovat přídavná jména, která popisují jeho osobnost. Ale v Radkově případě opravdu není možné ukázat na hříchy nebo vady, byl až nepříjemně moc dokonalý. Byl laskavý, věnoval se lidským problémům, měl konejšivý hlas, díval se vám do očí těma svýma hlubokýma krásnýma modrýma očima, ke každému se choval, jako by pro něj byl něčím výjimečný. Patřil k těm opravdu vzácným lidem, kteří jsou opravdu opravdu ale opravdu úžasné duše a neskrývají žádné kostlivce ve skříni.
Doufám, že mu politici vzdají hold a přijmou zákon Radek Ptáček na ochranu dětí. Doufám, že po něm brzy pojmenujeme školu, ale i nějaký dětský park, ulici, dětské divadlo, katedru na univerzitě. Způsob, jakým se rozhodl ukončit svůj život, by neměl zastínit jeho jedinečný odkaz.
Radek Ptáček byl nepochybně, jednoznačně jedním z největších Čechů v historii. Nikdy na něj nezapomeňme.
