Článek
V jisté malé zemi, jejíž jméno začíná na „M“ a končí na „-ďarsko“, se rozhodli chránit děti. A protože ochrana dětí je tou nejvyšší hodnotou — hned po ceně másla a výsledcích voleb — udělali to tak, že zakázali pochod.
Ne, nebyl to pochod vojáků, a nebyl to ani pochod hladových dělníků, jak je známe z učebnic. Byl to ten druh pochodu, kde se lidé smějí, objímají a nosí barvy, které nejsou šedé. Říkají tomu „pride“. A protože je to slovo anglické, vypadá to nebezpečně. Angličtina přece nikdy nebyla jazykem pořádku. A tak přišla novela.
Tato novela není jako ty knihy, které psali pánové Dickens nebo pan Čapek. Není dlouhá, není čtivá a nikoho nerozpláče — leda z frustrace. Zato je praktická. Zjistíte, že člověk je muž nebo žena, že hotovost je svatá, že děti je třeba chránit, a že kdo má dvě občanství, může mít i dvě země, ale žádnou postel.
Někteří tvrdí, že tímto zákonem se zakazuje shromažďování, ale to je mýlka. Shromažďovat se smíte — pokud se přitom netváříte jinak, nemluvíte jinak a rozhodně, proboha, nechodíte jinak. Chůze, zdá se, je dneska politický čin.
V sále parlamentním bylo rušno. Dýmovnice, transparenty, slova, která neprošla schvalovacím řízením. „Nás můžete vykázat, pravdu nikoli,“ stálo na plachtě. Ale pravda, jak víme, je v politice relativní — záleží, kdo ji říká a kdo platí její tisk.
Opoziční poslanci se usadili na zemi jako studenti, když se učí na zkoušku, kterou nemohou složit. Policie je odnesla s jemností balíků, které překáží v logistice.
Jeden pán z opozice pravil, že země se putinizuje. To je stav, kdy je prezident, parlament a policie jedna rodina — a děti poslouchají.
Ne, nikdo zatím neřekl, že na pochodu bylo dítě, které utrpělo. Ale to nevadí. Prevence je přece důležitá. Zvlášť když jde o děti. Vláda se domnívá, že když dítě vidí duhovou vlajku, ztratí orientaci — nejen sexuální, ale i zeměpisnou, občanskou a světonázorovou. Lepší je, když dítě vidí vlajku státní a dívá se na fotbal.
Z každého pokutovaného účastníka pochodu se nyní stává drobný dárce bezpečného dětství. Pokuta za účast je 200 tisíc forintů — ať dítě vidí, že chránit ho není zadarmo.
Budapest Pride se pořádal třicet let. To je dost dlouho na to, aby to bylo tradicí, ale málo na to, aby to bylo nedotknutelné. Premiérovo slovo zní: „Je to ztráta času.“ A on o čase ví své — od roku 2010 jím vládne jako hodiny v kremelském věži.
Možná si říkáte: copak není demokracie o tom, že se lidé mohou sejít, aby něco řekli, i když to většině zní falešně? Odpověď je jednoduchá: demokracie ano. Ale tento pochod je neharmonický. A kdo má rád disharmonii, ten se asi nikdy neúčastnil vládního zasedání.
A tak zatímco se na stolech tisknou nové paragrafy a v ulicích se uklízí poslední zbytky dýmu, otázka zůstává: koho vlastně chráníme, když zakazujeme, aby někdo šel ulicí?
Možná nejde o děti. Možná chráníme spíš vlastní klid. A ten, jak ví každý dobrý despota, začíná tam, kde končí jiný názor.
