Článek
Západ ztrácí svou ekonomickou sebedůvěru, jih se topí v dluzích a sever se začíná uzavírat do sebe, unavený z vlastní dokonalosti. Mezitím, uprostřed kontinentu, tiše a bez většího humbuku, sedí země, která jako by odmítala všechny extrémy. Česká republika — trochu sarkastická, trochu cynická, ale stále překvapivě funkční. Země, která i přes své nedostatky zůstává jedním z nejlepších míst k životu, nejen v Evropě, ale i v širším světovém kontextu.
Český úspěch, pokud to tak můžeme nazvat, není výsledkem žádné grandiózní vize. Je to spíše produkt hlubokého kulturního instinktu: vyhýbat se krajnostem. Češi se historicky nedají strhnout ideologickými bouřemi, ne proto, že by byli laxní, ale protože mají v sobě zvláštní druh rozumu, který dokáže rozpoznat hranici mezi nadšením a pošetilostí. Když se podíváme na politické spektrum, vidíme, že i ti, kteří se tváří radikálně, nakonec hrají spíše roli divadelních postav než skutečných revolucionářů. Tomio Okamura je výmluvným příkladem: jeho populismus působí jako herecký výkon pro publikum, které si chce oddechnout v přehledném světě sloganů. Je to více kabaret než křižácké tažení.
Andrej Babiš, který bývá často vykreslován jako oligarchický démon, je ve skutečnosti apolitický pragmatik. Není ideolog, ale obchodník s konsensem. Umí číst nálady veřejnosti a přizpůsobit se jim, aniž by skutečně riskoval rozvrat systému. A právě to je na české společnosti fascinující — i ti, kteří by jinde představovali hrozbu, jsou zde přirozeně neutralizováni duchem střední Evropy. Země, která leží uprostřed, se už dávno naučila, že přežití spočívá ve schopnosti balancovat.
Kvalita života v Česku není tedy dílem velkých projektů nebo národních mýtů, ale spíše výsledkem každodenního rozumu. Ceny zůstávají — alespoň v porovnání se západní Evropou — stále snesitelné. Ano, Praha je drahá, ale ve srovnání s Vídní nebo Berlínem stále dostupná. Regiony jsou navíc stále místem, kde se dá žít s důstojností bez dluhového otroctví. Český model prosperity je tichý, decentralizovaný a neokázalý. Všední stabilita se tu považuje za ctnost, ne za nudu.
Lidé v Česku navíc zachovávají neobyčejně realistický vztah k životu. Nemají potřebu předstírat, že svět lze spasit správným hashtagem nebo morálním prohlášením. Česká skepse není cynismus, je to zbraň proti hysteriím doby. Díky ní se česká společnost vyhnula mnoha módním panikám – od klimatického fanatismu po kulturní války, které rozdělují západní země do znesvářených táborů. Češi mají v genech jistý druh ironií prosyceného klidu. Když se ostatní hádají, oni si dělají legraci. A humor, jak ví každý, kdo tu chvíli žil, je možná největší národní obranný mechanismus.
Z hlediska bezpečnosti je Česká republika malým zázrakem. Úroveň násilí je nízká, zločinnost patří k nejnižším v Evropě a policie je — na rozdíl od mnoha jiných států — spíše občanskou institucí než represivním aparátem. V noci se dá procházet i většími městy bez obav. Děti mohou jezdit samy tramvají. To vše jsou drobnosti, které si člověk uvědomí teprve tehdy, když pobývá jinde. V Londýně či Paříži se stala bezpečnost luxusem, zatímco v Praze je samozřejmostí.
Kultura je tu hluboká, ale nepřehnaná. Češi milují hudbu, divadlo a literaturu, ale ne s patosem. Kultura zde není nástrojem prestiže, nýbrž součástí každodennosti. I v malém městě najdete koncert nebo festival, který vzniká z nadšení, ne z grantové povinnosti. Tato přirozená kulturní vitalita má kořeny v dlouhé tradici vzdělání a v měšťanské hrdosti na uměřenost. Český kulturní život je tichý, ale stabilní — přesně jako země sama.
Možná nejdůležitějším aspektem české výjimečnosti je její umírněnost v době, kdy svět propadá extrémům. Na východ od nás vládne autoritářství, na západ od nás ideologická křeč. Češi stojí mezi těmito světy jako rozvážný pozorovatel, který ví, že pravda nikdy neleží na křídlech, ale někde uprostřed. Tento „střed“ není výraz slabosti, ale moudrosti. Je to střed, který chápe, že svoboda je křehká a že stabilita není nuda, nýbrž civilizační luxus.
Česko možná nemá moře, ale má vnitřní klid. Nemá ropu, ale má soudržnost. Nemá velké vize, ale má zdravý rozum. A to všechno dohromady tvoří zvláštní, tichou formu bohatství. V době, kdy svět osciluje mezi apokalyptickým pesimismem a umělým optimismem, je český realismus malým zázrakem.
