Článek
(Cinkot sklenic, tlumený hukot hospody. VOSKOVEC si loká pivo a pozoruje WERICHA, který hledí do prázdna s křivým, hořkým úsměvem na rtech.)
VOSKOVEC: Dnes jsi ticho, Jane. Plánuješ novou hru, nebo jen trávíš tu vepřovou kýtu?
WERICH: (Vzdechne, točí sklenicí) Trávím zprávy ze světa, příteli. Hraje se velká komedie a my všichni jsme v hledišti a očekává se, že budeme tleskat. Říkají tomu „Blízkovýchodní mírový proces“. Je to jako sledovat, jak muž zapálí dům, polije jej benzínem, pak vyleze na střechu a požaduje medaili za vynález požárního žebříku.
VOSKOVEC: Ach, ty myslíš toho Američana, Trumpa. Chce Nobelovu cenu míru, slyšel jsem.
WERICH: Samozřejmě, že ano! To je logika hospodské rvačky. Představ si tohle: Do tvého lokálu přijde obrovský chlap, rozbije ti židli o hlavu, zmlátí tě do bezvědomí, a když ležíš na zemi, sotva při vědomí, nakloní se nad tebe a řekne: „Rozhodl jsem se, že přestanu bít. Teď mi jako poděkování dáš svoji peněženku a klíče od domu. A já jsem velký mírotvorce.“ A celá hospoda, nebo alespoň ta část, která vlastní pivovar, jásá!
VOSKOVEC: Hrubý, ale výstižný obraz. Ale ta situace tam je… složitá. Starověké historie.
WERICH: Starověké historie! Ano, pojďme o tom mluvit! Nejsurrealističtější nárok na nemovitost v lidských dějinách. Představ si, Jirko, sedíš ve svém bytě, byli jste tam po generace, piješ pivo, sušíš prádlo. Najednou zaklepe na dveře velmi vážný pán v obleku. Drží v ruce velmi starou, zaprášenou knihu.
„Dobrý večer,“ řekne. „Podle této listiny, která je dva tisíce let stará, můj prapraprapra dědeček bydlel na tomto přesně místě. Měl krásný výhled na řeku, která se od té doby posunula. Proto se musíte nyní nastěhovat do komory na smetí. Nebo, raději, odejít. Západní břeh Vltavy je můj.“
VOSKOVEC: Já bych volal policii!
WERICH: Ale policie, můj drahý Jirko, jsou jeho bratranci! A mají velmi velké zbraně. A když po něm, celkem pochopitelně, hodíš botou, řekne celému světu: „Vidíte? Násilný divoch! Má v genech házení bot! Nesnáší mě kvůli mému historickému spojení s tímto linoleem!“
VOSKOVEC: Takže toho člověka donutí nastěhovat se do komory na smetí.
WERICH: Přesně tak! A v té komoře na smetí nejsou žádná okna, každých pár hodin vypnou vodu a nesmíš si postavit pořádnou postel. A každých pár let se ten pán v obleku rozhodne, že komora na smetí je také historicky významná pro jeho druhého bratrance, takže postaví novou zeď a vytlačí tě do popelnice. A ty bydlíš v popelnici. Tvoje děti se narodí v popelnici. Hrají si v sutinách. Sní o bytě, který vidí through keyhole.
VOSKOVEC: A pak jednoho dne dítě z popelnice hodí kámen.
WERICH: A ten pán v obleku, který teď bydlí v tvém starém pokoji, je zděšený! „Terorismus!“ křičí. „Jsou to rození teroristé! Mají v DNA teroristický gen!“ Ne, ty blázne! Oni se narodili v popelnici! Zkus být pacifista, když je tvým hřištěm ruina a tvá budoucnost je checkpoint. Neexistuje teroristický gen. Existuje pouze lidská duše, která, když je drcena a ponižována po desetiletí, může zkysnout v něco zoufalého a ošklivého.
VOSKOVEC: A pak přijde Trump, magnát z realit.
WERICH: (Zasměje se) Pán velkých obchodů! Přijde, podívá se na toho muže v kómatu – toho, který byl zbit do bezvědomí – a řekne: „Vyjednal jsem fantastický obchod. Muž v kómatu souhlasil, že přestane být bit, výměnou za všechny své orgány. Je to win-win! On získá mír a můj přítel nová játra! Historický úsvit!“ A stojí tam, s vlasy jako vyděšený albínský holub, a čeká, až mu zavolá nobelovský výbor.
VOSKOVEC: Tak jaké je řešení, Jane? Když je to všechno tak beznadějné.
WERICH: Řešení? Zaprvé, musíš přestat bít. Musíš dát tomu muži v kómatu nemocnici, ne jen lépe vypadající popelnici. Musíš uznat, že ten, kterého jsi vyhodil z bytu, má možná, jen možná, právo na pokoj s oknem. Ale na to je potřeba odvaha, kterou grandiózní klauni a nacionalističtí fanatici nemají. Vyžaduje to vidět toho druhého ne jako postavu ve vlastním tragickém příběhu, ale jako hrdinu v tom jeho.
(Vypije svou sklenici a bouchně jí o stůl.)
WERICH: Takže do té doby budeme mít „mírové dohody“, které jsou jen přestávkami na přebití. A muži jako Trump se budou naparovat a pózovat, pletou si ticho hrobu s tichem míru. Už to není komedie, Jirko. Je to fraška, kterou napsal sám ďábel. Teď mi koupí další pivo. Má duše potřebuje umýt.
