Článek
„Jméno Honza jsme doma nepoužívali,“ usmívá se sympatický mladý muž. Přestože vyrůstal v rodině dvou herců, herectví ho původně nelákalo. „Já jsem chtěl být sportovec,“ přiznává. Teprve kolem čtrnácti či patnácti let se s bráchou-dvojčetem rozhodli jít na konzervatoř a začali si uvědomovat, jak výjimečného otce měli.
Jeho otec, Vladimír Dlouhý, patřil k nejvýraznějším českým hercům své generace. „Mnohé jeho filmy jsem ještě neviděl,“ říká Janek. „Ale ve filmech Hlídač č. 47 a Rána z milosti mě hodně překvapil. Platí nepsané pravidlo, že každá postava by měla mít svůj „oblouk“. A to on teda pokaždé dokázal, říká Janek hrdě.
Z Arabely si pamatuje jen první zhlédnutí kolem dvanácti let: „Ani nevím, jestli jsem ji viděl celou, ale bavilo mě to.“
Chtěl by s otcem probrat, jak své role tvořil. Podle jeho syna byl precizní a dokázal zahrát nejen záporné, ale i kladné hrdiny dost zajímavě.
Tátův odchod si nepamatuje. „Vnímal jsem jen, že se něco děje. Pak tu s námi nebyl. Ptal jsem se kamarádů, jaké to je mít tátu. Tatínků jsem se totiž bál. Jeho smrt jsem si uvědomil až později, asi ve dvanácti letech. Tehdy nám zemřela fenka a skrz tu její smrt mi došlo, že i tatínkův odchod je definitivní.“
Vladimír Dlouhý zemřel, když dvojčatům byly čtyři roky. Jan si na otce vzpomíná jen z útržků: „Pamatuji si ho třeba u baru, jak jí kaviár, nebo pak ty jeho hadičky, co mu tam kapaly do žil.
Jan a jeho bratr Jiří jsou od sebe o pouhou jednu minutu. Liší se vizuálně a prý i povahově. „Brácha byl vždy odvážnější a tvořivější, já spíš precizní a puntičkář. Ale vizuálně si prý začínáme být podobní,“ směje se.
Blízký vztah má Janek i se strýcem, hercem Michalem Dlouhým. „Je tahoun celého divadelního týmu, a přitom pokorný. Když se ho na něco zeptáme, rád nám radí, klidně do čtyř do rána,“ popisuje. To samé maminka, také nás má co naučit.
Maminka, herečka Petra Jungmanová, byla klukům hlavní oporou. „Naučila nás pokory, stát si za svým a být samostatní. Obsáhla všechny barvy lásky. Je silná, empatická a milá,“ popisuje Jan. S maminkou už sice nežije, ale často se scházejí a povídají si.
Face To Face, se svolením
Dnes Jan Dlouhý působí v seriálu Ulice a pravidelně se objevuje i v divadelních projektech. Baví ho, že se postavy vyvíjejí spontánně, že je to o vztazích. Ale divadlo ho táhne víc – baví ho spojení s publikem a vytváření příběhu.
Co by mu asi řekl táta, že si s bratrem vybrali herectví? „Asi by nám řekl: ‚Nedělejte to.‘ Ale já bych se ho hlavně chtěl zeptat, jak dokázal tak přesně a lidsky vystihnout každou roli,“ dodává s klidem a úsměvem.
Vladimír Dlouhý byl český divadelní, filmový a dabingový herec, držitel dvou Českých lvů za nejlepší výkon ve vedlejší roli. S herectvím začal v dětském věku, když byl v roce 1970 obsazen do Kachyňova snímku Už zase skáču přes kaluže. Pro svůj mimořádný herecký talent dokázal zaujmout v rolích pohádkových hrdinů i dramatických postav. Za roli ve filmu Hlídač č. 47 obdržel cenu Českého lva za vedlejší roli. Věnoval se také dabingu, svůj hlas propůjčoval např. Tomu Hanksovi. Zemřel ve věku 52 let na karcinom žaludku, ještě před premiérou svého posledního filmu Kajínek.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Dlouh%C3%BD_(herec)
https://www.stream.cz/face-to-face/syn-vladimira-dlouheho-jan-o-odchazeni-otce-slavnem-stryci-i-sourozenecke-rivalite-s-brachou-65384870
