„Připadala jsem si jako Pamela,“ říká Nina Špitálníková o plastice

Velký bratr tě sleduje

„V Severní Koreji si poprvé uvědomíte, co znamená, když se řekne, že velký bratr tě sleduje,“ říká koreanistka Nina Špitálníková. „Na každém kroku je cítit propaganda, hlídání, udávání. Byla jsem sledovaná pořád. Poprvé jsem fyzicky pocítila tíhu totalitního režimu.“

Když se v Severní Koreji narodíte, jste indoktrinovaní od dětství. „Místo pohádek děti sledují propagandu. Lidé tam žijí v naprostém informačním vakuu,“ popisuje. Lidé nemají čas řešit, jestli by jim jinde nebylo lépe. Řeší jen to, jak přežít – kde sehnat jídlo, léky, oblečení.

„Z televize to vypadá jako sci-fi. Ale když jste mezi těmi nimi, vidíte, že i oni se smějí, zamilovávají, mají sny,“ dodává koreanistka. Proto později začala dělat rozhovory s uprchlíky, kteří se jí snažili vysvětlit každodenní absurdity tamního života.

Země 52 kast a jednoho strachu

V Severní Koreji existuje 52 společenských kast- o pozici rozhodují činy předků.

Ženy vstávají brzy, udělají snídani, jdou do práce, pak absolvují povinnou indoktrinaci, pomáhají třeba na stavbách a pravidelně mají tzv. sebekritické hodiny. Režim je zkrátka zaměstnává od rána do noci. Jediný volný den je neděle.

Všichni jsou podřízeni systému. Když někdo neuposlechne, potrestají nejen jeho, ale i jeho rodinu. Funguje tam trojgenerační trest – trest pro člověka, jeho děti i rodiče.

Zdravotnictví je v troskách. „Do nemocnice si musíte přinést vlastní léky. Porodit doma je bezpečnější než jít do porodnice,“ popisuje realitu v Koreji Špitálníková.

A tresty? Když u někoho najdou západní DVD, můžete dostat trest smrti. Existují pracovní tábory, převýchovné tábory, doživotní vězení. Trest se vždycky najde.

Někdy stačí, že vás společnost „zostudí“. „Nikdo s vámi pak nemluví. Lidé se bojí. Existují i veřejné popravy, na které se všichni musejí dívat.

Krása a hrůza

Severní Korea má nádhernou přírodu – čisto, ticho, obrovští motýli. Ale ve městě se člověku svírá žaludek. Příroda je jediný prostor, kde se dá dýchat.

Když jednou dala dětem na ulici bonbon, začaly utíkat. „Honili je policisté. Chtěli jim ten bonbon vzít.“
Běžný Severokorejec si bez povolení nesmí ani vyjet do vedlejší vesnice – musí mít propustku.

Osobní život

Po návratu z Koreje ji čekaly zcela jiné bitvy. Kvůli nádoru Nině museli odstranit levé prso, později podstoupila plastiku.
„Probudila jsem se s oběma prsy a nebyla jsem na to psychicky připravená. Měla jsem si zrovna jít převzít Magnesii Literu, ale nechtěla jsem, aby na mě lidi koukali. Připadala jsem si jako Pamela, “ vzpomíná.

Další rána přišla, když ji v těhotenství opustil partner. „Dítě jsem nechtěla. Potrat už ale nebyl možný. Celé těhotenství mám v mlze. Po porodu jsem necítila lásku, připadala jsem si jako zrůda. Ale o adopci jsem ale neuvažovala.“

Se synem si nakonec k sobě vztah našli. Pomohlo jim k tomu společné cestování. Jeho první Vánoce strávili v Mexiku. Dnes je Nina šťastná, že ho má, ale musela překonat předsudky. Píše mu pohádku o králi Totáčovi.

Závěr

Dnes patří Nina Špitálníková k nejvýraznějším českým expertkám na Severní Koreu. Její zkušenosti nejsou jen vědecké – jsou hluboce osobní.