Článek
I když byly stejné jako vejce vejci, pro mnohé představovaly začátek nového života. Po druhé světové válce zůstala Evropa v troskách. V doslovném i přeneseném smyslu. Města byla rozbombardovaná, lidé bez střechy nad hlavou. Státy řešily obrovský problém, a to kde ubytovat miliony obyvatel. Československo tehdy zvolilo cestu, která zásadně ovlivnila krajinu i životy: výstavbu panelových domů.
Zpočátku to zkoušeli s cihlami. Ještě v roce 1957 tvořily cihlové domy většinu nové výstavby. Jenže potřeba bydlení rostla mnohem rychleji, než ji klasická stavební technika dokázala pokrýt. A tak přišel rok 1959 a s ním rozhodnutí postavit během deseti let přes milion nových bytů. Do hry vstoupily prefabrikované panely – rychlé, levné, efektivní.
Krabice na bydlení pro každého
Na první pohled to byly obyčejné šedé kostky, často označované posměšně jako „králíkárny“. Jenže právě tyto kostky vyřešily to nejpalčivější – dostupné bydlení pro širokou veřejnost. V Československu neexistoval soukromý trh s byty. Všechno patřilo státu, a nájmy byly symbolické. Běžný byt 3+1 vyšel třeba jen na 175 Kčs měsíčně. To byla částka, která představovala sotva pár procent z tehdejší průměrné mzdy. Ale nebylo to jen tak. K bytu se člověk nedostal automaticky. Bylo potřeba znát správné lidi, být ve správném družstvu nebo mít štěstí na zaměstnavatele. Často lidé žili i několik let u příbuzných, aby se dostali na seznam žadatelů.
Paneláky postupně rostly jako houby po dešti. A přinesly i revoluční změny. Pro mnoho lidí byl panelák vůbec prvním domovem s ústředním topením, teplou vodou v koupelně nebo záchodem uvnitř bytu. Z dnešního pohledu to zní samozřejmě, ale tehdy šlo o obrovský skok vpřed. V 60. a 70. letech vznikala sídliště jako Ďáblice nebo Invalidovna. Byty byly často dispozičně netradiční – úzké místnosti, podlouhlé kuchyně. A přesto si v nich lidé vytvořili domov. Typický sektorový nábytek z nábytkových podniků, květované tapety, lesklé PVC lino… kuchyňská jádra se vyráběla jako stavebnice, stačilo je jen „vsunout“ na své místo.
Všichni pod jednou střechou, ale ne nutně spolu
Sídliště nebyla jen o domech, ale i o životě v komunitě. Lidé sdíleli společné sušárny, setkávali se na chodbách, děti běhaly po hřištích mezi domy. Školky a školy sice na začátku často chyběly, ale postupně se i infrastruktura zlepšovala. Z panelákových oblastí se stávaly plnohodnotné městské čtvrti. A i když veřejnost nebyla vždy nadšená, pro miliony lidí byl panelák synonymem jistoty. V 80. letech už bylo zřejmé, že systém naráží na své limity. Kvalita šla dolů, výstavba se zpomalovala a originalita mizela. Média i veřejnost začaly být čím dál hlasitější v kritice – monotónnost, špatná akustika, slabá údržba.
Výraz králíkárna se usadil ve slovníku natrvalo. Po roce 1989 se panelákový boom zastavil. Některé rozestavěné projekty se sice ještě dokončily, ale masová výstavba skončila. Přesto panelové domy nezmizely. Dodnes v nich žije velká část populace – často ti, kdo v nich vyrůstali, vychovali děti a dnes v nich stárnou. Paneláková éra byla mnohovrstevnatá. Měla svá úskalí, ale také jistoty. Byt nebyl investičním nástrojem, ale místem k životu. Nájem nestál půl výplaty. Lidé nemuseli řešit hypotéky na třicet let. A i když šlo o dobu nesvobody, ve svém bytě si člověk mohl zavřít dveře a cítit se doma.
Zdroje:
