Článek
Nikdo tehdy nic nevěděl a neměl sebemenší ponětí o tom, co by se mohlo stát. A možná ani ti, kdo něco tušili, si nechtěli připustit, co se opravdu stalo. Výbuch čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny v noci na 26. dubna 1986 ale všechno změnil. Nešlo jen o katastrofu technickou, ale i o zlom v tom, jak lidé vnímali moc, bezpečí a pravdu. Ve chvíli, kdy se nad Evropou nesl neviditelný radioaktivní mrak, většina lidí dál žila v klidu, v nevědomí toho, co se děje o několik kilometrů daleko. První máj se slavil jako vždy: průvody, transparenty, úsměvy. Jenže tentokrát už k tomu nebyl důvod. Noviny, rozhlas ani televize neoznámily žádné nebezpečí, svět fungoval přesně tak, jako předchozí den. Ale na Ukrajině se dělo něco jiného a všichni věděli, že je zle. Hasiči, policisté, záchranáři, ale i ti nejvyšší představitelé.
Byla hluboká noc, když se u města Pripjať stalo něco, co mělo zůstat v naprostém utajení. Po několika varováních vyletěl do vzduchu čtvrtý reaktor černobylské elektrárny. Do ovzduší uniklo tolik radiace, že to několikanásobně překonalo výbuchy atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki. Jak moc je to vážné, se tehdy nevědělo. Informace se držely pod pokličkou. A ti, kdo tam dorazili jako první, nic netušili. Prostě jim řekli, ať jdou dělat svou práci. Do likvidace následků byli povoláni lidé z různých koutů Sovětského svazu. Mnozí ani netušili, co je čeká. Nedostali ochranu, nedostali pravdu, ale pouhý rozkaz. Těch, kteří se na likvidaci podíleli, bylo téměř 85 tisíc. Zhruba polovina z nich nepřežila následky ozáření. Byli nasazeni v první linii a stát jim neřekl nic. Měli uklidit, postavit se tomu čelem. Že to byla sebevražedná mise, se ukázalo později.
Oficiální média ale tvrdila něco úplně jiného. Informace byly pečlivě upravované, vyjadřování vágní, plné eufemismů. V televizi běžely záběry reaktoru pořízené z vrtulníku. Z dálky. Komentátor s vážnou tváří tvrdil, že se vlastně nic zásadního nestalo. Že západní média přehánějí. Že zničení není tak dramatické. A když diváci koukali na tu změť potrubí, betonu a oceli, možná tomu i věřili. Jenže radiace není vidět. Zatímco v západní Evropě rostlo napětí a odborníci vydávali varování, na východě zůstával klid. Ve Švédsku překročily hodnoty radiace běžné limity a místní meteorologové si kladli otázky. V Rakousku se nedoporučovalo pít mléko a lidé byli vyzýváni, aby pokud možno zůstali doma. V západním Německu běžela osvětová kampaň.
A u nás? Pokračoval běžný provoz. Včetně oslav Svátku práce, který se každoročně slavil ve velkém stylu tak, jak na něho byli lidé zvyklí. Z Pripjati do Kyjeva to není daleko, přibližně zhruba 160 kilometrů. Přesto se i v hlavním městě Ukrajiny, jen pět dní po výbuchu, slavilo jako vždycky. Slunce svítilo, děti měly volno, lidé se smáli. Nad jejich hlavami se ale držel radioaktivní mrak. Stejný den se v Kyjevě konal i tradiční Závod míru – cyklistická událost, kterou nikdo nezrušil. Pouze jeden závodník se rozhodl odstoupit. Ostatní vyrazili na trať bez tušení, co dýchají.
Podobný obrázek byl i v Československu. Prvomájové průvody, vlajky, optimistické zprávy v televizi. Ani slovo o tom, že Evropa je zasažena jadernou havárií. Československá televize přinesla příspěvek o pěkném počasí. O radiaci nepadla jediná zmínka. Lidé stáli na ulicích a věřili tomu, co jim bylo řečeno. Že je vše v pořádku. Ale najednou někdo vypustil informaci o tom, že se stala katastrofa. Až zpětně začalo být jasné, že právě Černobyl zásadně otřásl důvěrou lidí v tehdejší režim. Jakmile praskla informační hradba, už ji nešlo znovu postavit. Veřejnost si postupně začala uvědomovat, že ne všechno, co se říká, je pravda – a že spousta věcí se dlouho zamlčovala. Krátce po havárii se v médiích začaly objevovat témata, o kterých se dřív vůbec nemluvilo: závislosti, šíření AIDS, korupce, zneužívání moci.
To, co bylo donedávna tabu, najednou zaplnilo stránky novin i televizní obrazovky. Společnost se změnila. Začala víc přemýšlet – a hlavně se ptát. A i když to ještě nějakou dobu trvalo, právě Černobyl mohl být oním nenápadným momentem, kdy se v systému objevila první hluboká prasklina. Nehlučná, ale nevratná. Taková, kterou nešlo přelepit heslem nebo transparentem v průvodu.
Zdroje: denik.cz, reflex.cz, metro.cz, životcestovatele.cz
