Článek
Zatímco v českých debatách o důchodech padá jedno slovo ostřejší než druhé a každá zmínka o zvyšování věku odchodu do penze vyvolává bouřlivé reakce, v Dánsku schválili změnu, která by u nás nejspíš skončila demonstracemi. Tamní poslanci bez velkých emocí odhlasovali, že do důchodu se bude chodit až v sedmdesáti. A nestalo se to v tichosti. Šlo o řádné, veřejné hlasování s jasným výsledkem: většina byla pro.
Nová hranice má začít platit od roku 2040 a Dánsko se tak stane první evropskou zemí, která takto výrazně posune důchodový věk. Kritické hlasy sice zazněly – ozvala se především část regionálních zástupců a menší politické strany –, ale celkově převážila snaha o systémové řešení. I samotná premiérka uznala, že sedmdesát let není málo. Přesto země drží linii danou už v roce 2006, kdy se politici dohodli, že se důchodový věk bude pravidelně zvyšovat – každých pět let o další rok navíc. A tuto dohodu od té doby vlády dodržují bez ohledu na politické barvy.
Na první pohled se může zdát, že Dánové jsou zdravější, vitálnější a možná si mohou dovolit být déle ekonomicky aktivní. Jenže rozdíl v očekávané délce života mezi nimi a námi není nijak dramatický – pohybuje se kolem jednoho až dvou let. A co se týče věkové struktury obyvatel, ta je v Dánsku dokonce lehce příznivější. Skutečný důvod, proč si tam lidé na důchod v sedmdesáti tolik nestěžují, je ale spíš ekonomický než zdravotní.
Dánský důchodový systém totiž nabízí něco, co u nás zatím schází – jistotu. Všichni občané mají nárok na základní státní důchod, který v přepočtu vychází asi na 52 tisíc korun měsíčně. K tomu si většina zaměstnanců přispívá do dalších důchodových schémat, ať už státních, nebo soukromých. Výsledkem je, že průměrný dánský důchodce má k dispozici čtyřnásobek toho, co ten český. A i když se zohlední vyšší životní náklady, rozdíl ve skutečné kupní síle zůstává – dánský senior si může dovolit asi dvaapůlkrát víc než ten český.
I proto je pro Dány přijatelnější, že budou pracovat déle. Ne proto, že by museli, ale protože vědí, že až skončí, systém se o ně postará. V praxi to znamená i něco dalšího: důchodový věk sice začíná později, ale samotná práce v pokročilejším věku vypadá jinak. V Dánsku existuje širší nabídka částečných úvazků, přechodných forem zaměstnání a flexibilních dohod. Starší lidé se tak mohou zapojit podle svých možností. A taky to dělají – pracuje tam víc než čtvrtina lidí nad 65 let. V Česku je to výrazně méně a často ne z volby, ale z nutnosti.
Dánský model nestojí jen na číslech, ale hlavně na důvěře. Lidé věří, že stát ví, co dělá, že pravidla budou platit dlouhodobě a že se na ně v systému nezapomene. Nemusí se spoléhat výhradně na vlastní úspory, což je u nás stále běžná realita – a zároveň důvod, proč řada lidí v seniorském věku pracuje dál, i když by už raději nechtěla.
Český přístup je v tomto ohledu mnohem opatrnější. Když se u nás začalo mluvit o zvýšení důchodového věku na 67 let, debata se táhla celé měsíce. V parlamentu padaly návrhy, protiargumenty, do hry vstoupila opozice s obstrukcemi a celé jednání nakonec vyústilo v politický kompromis, který se stejně může kdykoliv zrušit. Výsledkem je nejistota a nedůvěra – mezi politiky, ale hlavně mezi lidmi. Senioři se často cítí ohrožení, veřejnost je rozdělená a o práci po šedesátce se u nás mluví spíš s obavami než s plánem.
Jenže čas nezastavíme. Statistiky ukazují, že lidé narození kolem roku 2050 se dožijí v průměru o patnáct let víc, než odpovídá dnešnímu důchodovému věku. Dánové na tuto realitu reagují systémově – chtějí zachovat stabilitu důchodového systému, ulevit mladším generacím a udržet rovnováhu mezi těmi, kdo vydělávají, a těmi, kdo už pobírají penzi. Podle jejich přístupu platí jednoduché pravidlo: čím déle žijeme, tím déle bychom měli pracovat.
V českém kontextu to ale zatím zní jako sci-fi. Ne kvůli samotným číslům, ale kvůli nastavení systému i myšlení celé společnosti. A právě v tom je dnes ten největší rozdíl.
Zdroje:
