Článek
Barvy tady nejsou jen na fasádách. Jsou ve vzduchu, na talířích, v odrazech vln i v pomalém rytmu života, který se nezměnil ani v době, kdy jiná letoviska podél moře dávno ztratila tvář. Collioure má pořád něco, co se těžko popisuje – a přesto zůstává v paměti. Úzké uličky vinoucí se mezi domy v odstínech růžové, oranžové a žluté míří až k přístavu, kde kotví rybářské čluny. Na nábřeží je slyšet smích a cinkání skleniček, někdo právě podává čerstvé sardinky, jiný se jen mlčky dívá na moře. Voní to tu po soli, víně a pečeném chlebu.
Stíny staré pevnosti dopadají na kamennou dlažbu a světlo se tu mění tak, že má člověk pocit, že každý krok je jiný než ten předchozí. Collioure je tiché. Nenápadné. Není to místo, kam míří davy. A možná právě proto tu klid zůstává i v čase, kdy jinde vrcholí sezóna. Turisté, kteří sejdou z hlavní trasy, objevují postranní uličky s malými ateliéry, kde se dá zaslechnout tlumený jazz nebo zahlédnout někoho, kdo právě maluje krajinu před sebou. Nejsou to atrakce, jsou to střípky života, které dohromady tvoří přesně tu atmosféru, kterou by člověk čekal od starého přístavu na jihu Francie.
Město, které stojí za prozkoumání
Barvy na domech vypadají jako z katalogu, ale působí přirozeně. Tyrkysová, žlutá, tlumená fialová i okrová – všechno dohromady vytváří obraz, který se nepřejí. Z oken visí květináče, okenice bývají otevřené a na kamenných schodech někdo právě čte noviny. Světlo se leskne na stěnách, mezi nimi prosvítá bugenvilie a někde v rohu zůstává stín starého fíkovníku. K večeru se vzduch naplní vůní moře a něčeho, co připomíná citronovou kůru.
Náměstíčka, která se otevírají na křižovatkách uliček, žijí vlastním tempem. Místní sedí na lavičkách, někdo si objedná sklenku vína, jiný jen pozoruje, co se kolem děje. Přístav se mezitím mění s denní dobou. Ráno bývá skoro tichý, světlo bledé, hladina klidná. Rybáři rozmotávají sítě, lodě se houpou a domy se zrcadlí ve vodě jako malované. Odpoledne barvy zesílí, večer se město zabarví do oranžova a cihlově červená se mísí se zlatem.
Na rozdíl od jiných míst na Riviéře tu večer nepatří hudbě z barů, ale šumění vln a smíchu, který se rozléhá z otevřených oken. Někdo ochutnává olivy, jiný růžové víno. Na zídce sedí dvojice, která sleduje západ slunce – moře se v tu chvíli třpytí jako hedvábí. Collioure není přepálené, není okázalé. Spíš tiše působivé. A možná právě proto má stále tu zvláštní sílu být inspirací – kdysi pro umělce, dnes pro ty, kdo chtějí prostě jen na chvíli zpomalit.
Slavní malíři věděli, kde mají tvořit svá díla
Ve chvílích, kdy jiná letoviska žijí shonem a přeplněnými plážemi, je tady ticho. Člověk slyší jen moře a zpěv ptáků v zahradách. Z kavárenských teras je výhled na hladinu a někde mezi stoly se objeví číšníci s tácy plnými čerstvých ryb. Víno tu mají vlastní – z vinic, které se táhnou k úpatí hor. Místní ví, že není třeba dělat reklamu. Collioure si cestu ke správným lidem vždycky najde.
Místní galerie bývají nenápadné, ale kdo vejde, často narazí na něco, co by jinde přehlédl. Obrazy inspirované hrou světla a stínu, náčrty přístavu nebo jen čistá radost z barvy. Po městě vede i trasa, která mapuje místa, kde kdysi malovali slavní – není to turistická atrakce, spíš tiché připomenutí, že i v každodennosti se dá najít krása. Pevnost, která ční nad přístavem, pamatuje španělské i francouzské krále. Dnes z ní je nádherný výhled – na přístav, vinice i hory.
A ráno? Ráno je tu to nejtišší. Jen šumění vln a první světlo, které se odráží na zdech domů. V dálce se leskne hladina, a člověk chápe, proč se tady lidé vždycky zastavili. Kdo má rád víno, může zamířit na terasy mezi vinohrady – často ho přivítá sám vinař. Collioure nabízí bílá, růžová i sytě červená vína s lehkou mineralitou a chutí, která sedí k místu. Není to jen o krajině, ale i o tom, co z ní roste. A o tom, co v člověku zůstane, i když odjede.
Zdroje: autorský text
