Článek
Kdo sem přijde bez přípravy, možná si řekne, že je to jen další pozůstatek doby, kdy šlechta stavěla domy s věžičkami. Jenže tenhle příběh je složitější. Historie Uherčic sahá hluboko. Už ve 13. století tu stávala pevnost, která hlídala obchodní cestu. Z ní dnes nezůstalo nic, ale v krajině pořád zůstává ten pocit, že tu kdysi něco stálo. Zámek, jak ho známe dnes, začal vznikat až v 16. století, když se na místě usadili Krajířové z Krajku. A ti věděli, co dělají. Postavili sídlo, které mělo v sobě všechno – arkády, fresky, sloupy, styl i sílu. A hlavně něco, co se ani za století neztrácí – atmosféru.
Pak přišly další stavební fáze – baroko, klasicismus, úpravy, přestavby. A časem se ze zámku stalo venkovské sídlo, kde se žilo pohodlně, s výhledem do zahrady a ranní kávou v salonku. Jenže dějiny se nikdy neptají. Druhá světová válka, konfiskace, národní správa – a během pár let bylo všechno jinak. V místnostech, kde dřív hrála hudba, začaly znít kroky vojáků.
Část zámku dostala armáda, část sloužila jako tábor pro ženy – nešlo o běžné ubytování, ale zařízení pro ty, které prošly prostitucí, krádežemi, nebo se pokusily o útěk z republiky. Tohle zvláštní soužití nemělo dlouhého trvání – trvalo jen pár let, ale zapsalo se hluboko. Kdo si dnes projde chodby, kde se potkávaly vojenské uniformy a trestanecké šaty, možná pochopí, proč se o tom dodnes mluví šeptem.
Když tábor v roce 1951 skončil, armáda ještě chvíli zůstala. Ale i ta nakonec odešla a zámek přešel pod civilní správu. To, co následovalo, bolelo ještě víc než válka. Z objektu se stal ústav pro mentálně postižené, občas sklad, jindy prostě jen prázdné zdi bez smyslu. Co neodnesla vlhkost, rozebrali lidé z okolí. Cihla po cihle.
Na začátku 90. let už byl zámek na pokraji zániku. Propadlé stropy, drolící se omítka, zarostlý park, nikdo nevěděl, co s tím. Až když se do toho vložil Národní památkový ústav, začala se psát nová kapitola. Opravy nešly rychle – fáze po fázi, s restaurátory, historiky, studenty i dobrovolníky. Ale šly. A to je to hlavní.
Dnes už je část zámku přístupná veřejnosti. Najdete tu renesanční arkády, fresky, stropy, krby, sály, které vypadají jako z jiné doby. Největší pozornost přitahuje banketní sál, apartmán posledního majitele nebo místnost zvaná Salla terrena. V areálu je i kostelík a park, který zatím čeká na větší zásah, ale už teď má své kouzlo. Není to místo na výlet s mapou. Spíš na tiché toulání mezi stromy, kde člověk na chvíli ztratí směr a najde klid.
Uherčice jsou zámek s vrstvami. Každá generace do nich něco vepsala. A i když toho hodně zmizelo, pořád zůstává dost na to, aby to stálo za návštěvu. Protože některá místa prostě mluví. A někdy i hlasitěji, než bychom čekali.
Zdroje:
