Článek
Každý z nás je potkává téměř denně. U pokladen, ve výdejnách, v malých potravinách i ve velkých řetězcích. Usměvavé, unavené, někdy pod tlakem, ale vždy ochotné. Přesto jejich práce patří v Česku mezi nejhůře ohodnocené. A když se člověk podívá za hranice, rozdíl bije do očí.
V zemi, kde se průměrná mzda šplhá ke 47 tisícům korun, si prodavačka v obchodě vydělá kolem 26 tisíc hrubého. Na malých městech a vesnicích to bývá ještě méně — často jen něco mezi 22 a 24 tisíci. Realita? Výplata většinou pokryje jen nejnutnější výdaje a na cokoliv navíc už nezbývá.
Zatímco Český statistický úřad zveřejňuje průměrné mzdy, které jsou z velké části tažené vysoko postavenými pozicemi, běžná realita pracovníků v obchodech je o dost jiná. Medián celostátní mzdy byl letos v prvním čtvrtletí lehce přes 38 tisíc korun. I ten ale většina prodavaček nikdy na výplatní pásce neuvidí.
Situace se ještě zhoršuje v regionech, kde jsou životní náklady podobné, ale platy nižší. V Praze sice obchody nabízejí vyšší mzdy – někdy přes 30 tisíc – ale mimo hlavní město se výdělky prodavaček často drží hluboko pod republikovým průměrem. A to přesto, že práce v obchodech není o nic lehčí. Naopak. Dlouhé směny na nohou, bez možnosti se pořádně najíst nebo si odpočinout. Fyzická i psychická náročnost je zřejmá, ale společenské uznání? Minimální.
A pak se člověk podívá jen pár kilometrů za hranice. V Německu nebo Rakousku je stejná práce placená téměř dvojnásobně. Například v Německu si prodavačka v průměru přijde na 2 200 až 2 500 eur hrubého měsíčně – v přepočtu 55 až 63 tisíc korun. V Rakousku se mzdy pohybují okolo 1 800 až 2 100 eur, tedy 45 až 53 tisíc korun.
Ano, život v těchto zemích je dražší. Ale zároveň zde mají zaměstnanci silnou oporu v odborech, mzdy se pravidelně valorizují a pracovní práva nejsou jen na papíře. V porovnání s tím české prodavačky bojují nejen s nízkou mzdou, ale často i s tlakem ze strany vedení, nejasnými směnami a minimálním sociálním zabezpečením.
A co víc – zatímco jinde se prodavačky mohou spolehnout, že jim práce pokryje základní potřeby a zůstane něco navíc, u nás se bez přesčasů často neobejdou. Ty ale znamenají méně času pro děti, rodinu nebo odpočinek.
Možná by bylo na čase začít si víc vážit lidí, kteří zajišťují naše každodenní pohodlí. Kteří se usmívají, i když mají za sebou osm hodin na nohou. Kteří nám prodávají rohlíky, aniž by měli jistotu, že jim zbyde na vlastní. Prodavačky si zaslouží víc než jen „děkujeme“ u pokladny. Zaslouží si důstojný plat.
Zdroje:
