Článek
Vysoká Lhota. Na mapě vypadá jako zapomenutý bod uprostřed Vysočiny. V reálu je to ale obec, která by mohla učit o tom, co znamená sousedství, trpělivost a jednoduchý venkovský život. Šestnáct obyvatel. Průměrný věk přes pětapadesát plus. A přesto – nebo právě proto – tu všechno nějak funguje.
Není to místo, kde by se na ulici potkaly dvě maminky s kočárky. Spíš dvě babičky s plechovkou pro toulavou kočku a motykou v ruce. Když někdo natře plot, zbytek vsi přesně ví, kdo to byl. Když se zhasne ve třetím domě u silnice, je jasné, že paní Marie šla spát dřív než obvykle. A když někdo onemocní, ostatní si to rozdělí – jedni uvaří polévku, druzí vezmou jeho poštu.
Radnice jako z modelové vesničky
Správní centrum obce? Jeden domek, jedna místnost, stůl a pět židlí. A víc není potřeba. Starosta má úřední hodiny spíš po telefonu, protože na nějaké papírování tady nikdo moc není. Všichni se znají jménem, a kdo co potřebuje, to se většinou řekne přes plot. Oficiálně tu ale samozřejmě všechno běží – evidence obyvatel, dotace, schůze. Jen v měřítku, kterému by v Praze nikdo nevěřil.
Ta radnice je skoro symbolem celého místa. Nenápadná, tichá, ale funkční. V malém to, co jinde bývá rozmělněné do několika pater. Tady stačí jedna místnost a čtyři přítomní. Obchod tu není. Škola taky ne. K lékaři se jezdí do Pacova nebo Pelhřimova a mladé lidi tady člověk moc nepotká. Ale každá věc má svou cenu i hodnotu. Kdo sem přijede, pochopí, že Vysoká Lhota nestojí na službách – stojí na lidech.
Na zvyku, že se každé ráno koukne na sousedův komín, jestli se z něj kouří. Na tichu, které neruší žádné houkání záchranných vozů ani televizní reklama. Večer tu neprobíhají žádné slavnosti, není tu kino ani lampionový průvod. Místo toho je tu světlo v kuchyni, rádio s dechovkou a rozkvetlá zahrada. A taky dost často domácí mazlíček, který má více pozornosti než většina psů ve městě.
Ticho, které má hodnotu, je pro některé děsivé
Podobně malé obce fungují i jinde po Evropě – třeba v Norsku, kde se sdílené služby staly klíčem k přežití. Ve Švýcarsku je obecní dům často místem setkávání, dílnou i kavárnou zároveň. A v Japonsku jdou ještě dál – mladým rodinám dávají zchátralé domy téměř zadarmo, jen aby přivedli nový život. I Vysoká Lhota by si takový nápad mohla časem vypůjčit. Ne proto, aby se změnila, ale aby si udržela to, co dnes ještě má – klid, pevné vazby a životní rytmus, který se už jinde moc nevidí.
V době, kdy se o vesnicích nejčastěji mluví v souvislosti s vymíráním a odchodem mladých, je Vysoká Lhota vlastně malý zázrak. Místo, kde má každý dům příběh, každý den svůj rytmus a každá změna vlastní jméno. Možná tu není supermarket. Ale když někdo z obce něco potřebuje, většinou se to stihne vyřešit dřív, než by v Kauflandu dohrálo druhé rádio. A o tom to celé je. Nejde o počet obyvatel. Jde o způsob života, který si nelze objednat přes internet ani naplánovat dotačním programem. Ten se žije. Pomalu, obyčejně, ale s respektem k místu i k sobě navzájem.
Zdroje:
