Článek
Lázeňské město uprostřed Francie, kde teplá voda proudí z hlubin už od dob Římanů, si drží svou důstojnost tak neochvějně, že by zahanbilo i leckterou dnešní metropoli. Kde jinde se totiž běžná procházka mění v přehlídku noblesy, dějin a nenápadného luxusu? Kdysi dávno mu říkali Aquae Calidae – teplé vody. Tehdy sem mířili Římané za ozdravnou silou pramenů. Ale opravdový lesk přišel až mnohem později. A jak už to v Evropě bývá, stačil k tomu jeden císař.
Když Napoleon III. dělal lázeňskou revoluci
Vichy měl rád. Tolik, že se rozhodl z něj udělat výkladní skříň elegance. Nechal postavit parky, promenády, lázeňské domy – a to všechno v duchu stylu, který by se neztratil ani v moderním katalogu luxusního bydlení. Výsledkem bylo město, které se stalo symbolem francouzského lázeňství. A destinací, kterou si oblíbila šlechta, umělci, politici i ti, kdo si prostě jen chtěli užít pár týdnů života na úrovni.
Když se dnes člověk projde středem města, neunikne mu Palác kongresů – dříve slavné Grand Casino. Bílo-zlatá secesní výzdoba, divadelní sál pro tisíc lidí, stropy jak ze zámku. Je to místo, které nehraje na efekty, ale na dojem. Ten, který zůstává ještě dlouho po odchodu.
Minerálka s přesahem a císařské chaty jako z pohádky
Pro většinu lidí znamená Vichy jediné: voda. A ne ledajaká. Místní prameny mají takovou pověst, že by si klidně mohly otevřít vlastní instagramový účet. Nejznámější z nich, Célestins, je pojmenovaný po řádu mnichů, kteří jeho účinky objevili jako první. A v krásné secesní hale z roku 1903 si ji může ochutnat každý. Žádné turnikety, žádná přísná pravidla. Jen pár kroků pod oblouky, trochu ticha a doušek vody, která podle místních umí zázraky.
Někomu pomůže s pokožkou, jinému s trávením, ale všem s pocitem, že se nacházejí v místě, kde se na lidské zdraví nikdy nezapomnělo. Jedním z nečekaných pokladů města jsou takzvané Napoleonovy chaty. Malé domy v koloniálním stylu, které vypadají, jako by vypadly z britské nebo švýcarské pohlednice. Vznikly v 60. letech 19. století a sloužily jako soukromé rezidence pro doprovod císařského dvora. Dnes působí klidně, pohádkově a trochu nostalgicky. Jako kulisa k filmu, který se nikdy nenatočil – ale všichni ho chtěli vidět.
Město jako celek působí jako muzeum architektury pod širým nebem. Od neogotických vil až po secesní paláce – každá ulice je jiná, každá fasáda má svůj příběh. Většina budov pochází z přelomu 19. a 20. století, kdy bylo Vichy nejvíc v kurzu. Tehdy sem mířila elita z celé Evropy – a nechávala za sebou víc než jen účtenky z kaváren.
Parky, ve kterých se neztratíte
Napoleon III. ale nemyslel jen na budovy. Nechal vytvořit parky, které dnes pokrývají výraznou část města. Největší z nich, ten nesoucí jeho jméno, je domovem více než 130 druhů rostlin a stromů. Lidé tu sedí pod platany, běhají, čtou, nebo prostě jen… dýchají. Na břehu řeky Allier navíc vzniklo umělé jezero a městská pláž. Když tam člověk sedí s výhledem na vodu a siluety lázeňských domů, snadno podlehne dojmu, že se vrátil v čase. Nejde o žádný Disneyland elegance – ale o místo, kde noblesa zůstala součástí každodenního života.
Nejsou tu skleněné mrakodrapy, ani atrakce na jedno použití. Místo toho tiché ulice, budovy s duší a voda, která teče stejně jako před stovkami let. Vichy není město, které vás uhrane hned na první dobrou. Ale jakmile si ho jednou pustíte k tělu, už ho z hlavy nedostanete. A možná právě v tom je jeho největší kouzlo.
Zdroje:
