Článek
Žádné bělící pásky, žádné elektrické kartáčky za tisíce. Jen obyčejný kartáček a pasta, co zrovna byla v akci. A přesto jsem si do nedávna na zubaře nestěžovala. Vždycky to nějak šlo. Až do teď.
Bolest se objevila nečekaně. Takové to zvláštní pulzování, které vás probudí v noci a nedá spát. Ráno jsem si dala ibalgin, přežila jsem den. Ale druhý večer už jsem se kroutila. Třetí den jsem volala. Myslela jsem si, že to půjde rychle. Že řeknu „mě bolí zub, potřebuji akutní ošetření“ – a někdo mě vezme. Tak to přece má fungovat, ne?
Jenže realita roku 2025 v Česku má jiná pravidla.
„Máte kartu?“ „Ne.“ „Tak na červen.“
Volám do ordinace, kde jsem byla kdysi dávno. Paní na recepci byla milá, to jí neberu. Ale jakmile jsem řekla, že mě strašně bolí zub a že nejsem aktuálně jejich pacient, změnil se tón.
„No jo, jenže my nové pacienty nebereme. A akutní ošetření máme jen pro registrované.“
Zkusila jsem další. A další. Nakonec jsem zkoušela úplně cizí města. Volala jsem třeba 80 km daleko. Všude to samé.
Až jeden zubař – nebo spíš jeho sestra – mi řekla:
„Tak dobře, můžeme vás objednat. Nejbližší volný termín je červen. A mezitím si dávejte studený obklad a ibalgin.“
Chvilku jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale nedělala.
Byl březen. A mě zabolel víc ten telefonát než samotný zub.
Jak je možné, že bolavý zub není důvod?
Seděla jsem v obýváku s tím obkladem, kapesníkem u tváře, a připadala jsem si jako v nějakém špatném vtipu. Bolí mě zub tak, že nemůžu jíst, spát, přemýšlet – a přesto nemám nárok na ošetření.
Pokud nemáte „svého“ zubaře, jste v podstatě neviditelní. A i když by vás někdo rád vzal, buď má plno, nebo nemá smlouvu s pojišťovnou, nebo vezme jen za poplatek, který připomíná spíš splátku za dovolenou.
A nejvíc mě bolí, že už to nikomu nepřijde divné. Lidé už přestali zvedat obočí. Prostě jen kývnou hlavou, řeknou „to je dneska běžné“ a dají si další prášek.
Představa důstojné péče se rozplynula
Vyrůstala jsem v době, kdy jsme sice neměli všechno, ale když vás něco bolelo, někdo vás ošetřil. Nemusela jste mít kreditku, kontakty, ani známosti. Stačilo přijít. A lékař – ať už milý nebo protivný – vás vzal.
Dneska to vypadá jinak. Zubař se stal vzácností. Skoro jako mýtická bytost. Každý o něm mluví, ale málokdo ho skutečně viděl. A když už ano, pak jen s kartou stálého pacienta, tichým úsměvem a objednacím termínem za tři měsíce.
Zdravotnictví se stalo loterií. A ten, kdo nemá štěstí, může si doma strkat do pusy hřebíček a čekat, až se mu zánět rozlije do čelisti.
Zoufalství má různé podoby
Zkoušela jsem všechno. Známé, sociální sítě, zoufalé dotazy ve facebookových skupinách. „Nevíte o nějakém zubaři, co vezme akutně?“ Odpovědi byly vesměs stejné. Buď vůbec nic, nebo „zkus zaplatit hotově, ale připrav si pět tisíc“.
A tak jsem seděla doma. Spala v polosedě, protože v leže to pulzovalo víc. Jedla jen jogurt. A přemýšlela, jak jsme se jako společnost dostali až sem.
Jak to, že máme desítky nákupních center, chytré domácnosti, auta, co parkují sama – ale když bolí zub, jsme jak za Rakouska-Uherska.
Zázrak po týdnu
Po týdnu pekla mi kamarádka napsala, že její známý zubař občas vezme akutní případy, když se uvolní místo. Zavolala jsem. A měla jsem štěstí. Prý zítra ráno v sedm, ale musím být připravená počkat, kdyby se to zdrželo.
Spala jsem tři hodiny. Ráno jsem tam byla o půl sedmé. Seděla jsem v čekárně s dalšími čtyřmi zoufalci. Každý měl v očích bolest a naději. A když jsem se dostala na řadu, měla jsem slzy v očích. Ne bolestí. Úlevou.
Zubař byl tichý, profesionální, ne moc vřelý, ale to nevadilo. Ošetřil mě. Řekl, že to bylo na hraně. A že ještě pár dní, a mohla jsem skončit na chirurgii.
A já mu poděkovala. S pokorou, jakou by člověk měl, když ho někdo zachrání před něčím horším.
Ale co ti ostatní?
Odcházela jsem s plombou, léky a hlubokým pocitem, že tohle není normální. Že by péče neměla být štěstím. Že bychom neměli žebrat o to, aby nás někdo ošetřil, když jsme v bolestech.
A nejvíc mě děsí, že už si na to skoro všichni zvykli. Že si řeknou „taková je doba“. Ale ne – taková být nemá. Nemusí.
Co z toho všeho?
Nemám žádné rozuzlení. Jen příběh. O tom, že mě bolela pusa tak, že jsem nemohla fungovat. A že mi stát – společnost, systém – řekly: „Počkej si tři měsíce. A přilož si obklad.“
Ale jedno vím jistě: Nechci se s tím smířit.
Nechci, aby moje děti jednou braly bolest jako běžnou daň za to, že se narodily v době, kdy zubní péče není samozřejmost, ale výsada.
A tak to píšu. Protože mlčet znamená souhlasit. A já už nechci jen tiše trpět s obkladem u tváře.
Protože každý, kdo někdy zažil tuhle bolest – a to bezmocné volání o pomoc, které nikdo neposlouchá – ví, že nejde jen o zub. Jde o důstojnost. A tu bychom si neměli nechat vzít. Ani kvůli plombě. Ani kvůli systému.
