Článek
Na severu Sinajského poloostrova, jen kousek od egyptského města Dahab, se moře zbarví do tmavě modré. Na první pohled to působí jako běžná laguna – korálový útes, klidná hladina, tyrkysová barva, ideální podmínky pro šnorchlování. Jenže právě tady, pár metrů od břehu, se dno náhle propadá. A vzniká přírodní jev, kterému se přezdívá Modrá díra. Propadlina hluboká až 120 metrů, uprostřed korálového prstence. Místo, které okouzlí každého, kdo do něj nahlédne. Jenže stejně jako láká, budí i respekt. A ten není přehnaný – právě tady přišlo o život několik stovek potápěčů z celého světa.
Poklidný začátek, který klame tělem
Pro začátečníky nebo rekreační potápěče může být Modrá díra doslova snem. První metry pod hladinou působí bezpečně, voda je klidná, viditelnost skvělá. Korály září barvami, kolem plavou hejna ryb. Všechno vypadá jednoduše. Jen se držet u stěny, zůstat v mělké hloubce a neexperimentovat. Jenže tohle místo má ještě druhou tvář. A ta se objeví v momentě, kdy se potápěč rozhodne sejít níž – do prostoru, kterému se říká Oblouk.
V šedesáti metrech se v korálové stěně otevírá úzký tunel. Dlouhý, táhlý, s modrým světlem na konci. Vzniká dojem, že jde jen o krátké spojení s otevřeným mořem, které stačí proplavat a vrátit se zpět. Ve skutečnosti ale Oblouk klesá dolů, světlo klame a vzdálenost se špatně odhaduje. Mnoho potápěčů sem vplulo s pocitem jistoty – a ven už cestu nenašli. Ti, kdo přežili, popisují zážitek jako vstup do katedrály pod hladinou. Ticho, specifická akustika, zvláštní energie. Jenže i tohle kouzlo má svá pravidla. Kdo je nezná, nebo je podcení, může se rychle ocitnout v problémech.
Modrá díra je známá i pod přezdívkou hřbitov potápěčů. Ačkoli to zní dramaticky, realita tomu často odpovídá. Nejde přitom o technické závady nebo nečekané proudy. Většina nehod má jednoduchý původ: lidské podcenění. Hluboká voda může způsobit tzv. dusíkovou narkózu – stav, při kterém se potápěč cítí podobně jako při opilosti. Ztrácí úsudek, podceňuje situaci, neuvědomuje si, kolik vzduchu zbývá.
Místo, které neodpouští chyby
A právě to bývá fatální. Někteří ztrácejí orientaci, jiní se prostě unaví a už se nestihnou vrátit zpět. Nejnebezpečnější je právě Oblouk. Vypadá jako krátký úsek, ale jeho délka a sklon dovedou potápěče mnohem níž, než zamýšlel. Návrat vzhůru pak není jen o plavání – vyžaduje chladnou hlavu, výbornou výbavu a zkušenost. V opačném případě už zbývá jen naděje.
Na stěnách u vstupu do Modré díry visí pamětní destičky. Malé připomínky těch, kdo už se nevynořili. Místní průvodci je znají jménem. Ne všichni byli začátečníci – právě naopak. Například známý irský potápěč, který doprovázel světovou rekordmanku ve freedivingu, se do hlubin vydal s jistotou. Když ona ztratila směr, on ji zachránil. Ale on sám už se zpět nevrátil.
Podobný příběh má i dvacetiletý instruktor, který si chtěl Oblouk natočit na kameru. Nečekal na průvodce, vydal se dolů sám. Jeho tělo našli o den později – v hloubce, kam už běžní potápěči nesmí. Místní muži, kteří ho hledali, dostali přezdívku „sběrači těl“. Jeden z nich jich za život přinesl na břeh přes dvacet.
Místo krásy i pokory
Egyptské úřady se snaží rizika omezit. U vstupu do Modré díry visí výstrahy, funguje zde hlídka, potápěčské školy nabízejí průvodce. Jenže realita bývá jiná. Mnoho návštěvníků přecení své schopnosti, spoléhá na půjčenou výstroj nebo sleduje jen sociální sítě a dojmy z fotek.
Modrá díra tak zůstává paradoxem. Nádherná, barevná laguna, která vypadá jako místo snů – a přitom vyžaduje maximální respekt. Pro zkušené technické potápěče může být výjimečným zážitkem. Ale i ti často říkají: „Byl jsem tam. A podruhé už radši ne.“
Zdroje:
