Článek
Dnes se prodává – a to za cenu, která by ještě nedávno odpovídala řadovému domku na okraji města. Pět milionů korun za 2+1 v Plzni, bez podlahy, bez vybavení, s kuchyní, která by si zasloužila spíš exorcistu než rekonstrukci. Je to realita, ne nadsázka. A právě proto tolik znepokojuje.
Zůstala jen slupka bytu. Dům, ve kterém se byt nachází, působí nenápadně. Klasická městská zástavba s decentní fasádou, řadová okna, pár garáží v přízemí. Kdo by šel kolem, mohl by mít dojem, že jde o obyčejné místo k životu. Jenže to hlavní se odehrává uvnitř. A tam jako by se čas zastavil někde mezi rokem 1986 a 1997 – a to ještě v té méně vkusné variantě.
Kuchyně vypadá, jako kdyby si z ní někdo odnesl všechno, co mělo nějakou hodnotu – a zůstaly jen zbytky. Skříňky, které drží silou vůle, dřez, který pamatuje ještě Tuzex, a obkladačky, jejichž barevnost připomíná školní jídelnu za časů federace. Vše podtrženo podlahou, která vlastně není. Jen hrubý beton s fleky, místy opadaný, místy popraskaný.
Vedle v chodbě to není o mnoho lepší. Občas se objeví lino, občas jen holá šedá masa. Koupelna v černém obkladu by možná šla považovat za retro – pokud by nevypadala jako technická místnost, kde se vodoinstalatér učí první tahy. Záchod zvlášť, maličký, s umyvadýlkem, které by slušelo spíš nočnímu stolku v garsonce.
Nádech postapokalyptického bydlení. Zatímco realitní kancelář popisuje dispozici jako „ideální ke kompletní rekonstrukci dle vlastních představ“, fotky naznačují, že půjde spíš o bourání než předělávání. Byt je prázdný, ne v tom čistém slova smyslu, ale v tom syrovém. Ze stěn koukají zbytky hmoždinek, z rohů oloupané omítky. Svítidla buď chybí, nebo visí jako připomínka toho, že kdysi tu někdo bydlel. Dnes už těžko.
Oba obytné pokoje – přestože prostorné – působí chladně, odtažitě. Ani náznak útulnosti, ani snaha o zakrytí reality. Jen surový prostor. Balkon vypadá zpočátku nadějně, ale i tady se člověk rychle vrátí na zem. Staré zábradlí, znečištěný parapet, radiátor jako ze šrotu. Místo pro kávu? Možná – s helmou na hlavě a dekou přes ramena.
Ke každému bytu patří sklep. Tady vypadá jako kulisa z opuštěné fabriky. Malé okénko propouští světlo na popraskanou podlahu, v rohu starý stůl, kolem něj skříně z dřevotřísky. V garáži leží zbytky života – kýble, plechovky s barvami, harampádí. Jestli si někdo říká, kde skončily pozůstatky z bytového jádra předchozích majitelů, tady je má všechny pohromadě.
A přesto to někdo koupí. To je na tom všem možná nejděsivější. Přestože byt působí spíš jako výzva pro architekta a zedníka v jednom, někdo si ho koupí. A nejspíš brzy. Ne proto, že by šlo o výjimečnou nabídku, ale protože trh už nehraje podle běžných pravidel. Dnes už nestačí chtít hezké bydlení. Dnes stačí, když je to vůbec bydlení.
Ceny tlačí vzhůru poptávka, ale i naděje. Naděje, že se někde ještě něco uvolní, že bude možné přetvořit šrot na poklad. Jenže přetvoření stojí čas, peníze a síly – a ty většině lidí chybí. Navíc se mezitím zvedají sazby, mění podmínky hypoték a zlevnění v nedohlednu. Kdo chce mít „něco svého“, musí dnes přijmout, že tím něčím může být i holý, zdevastovaný byt za cenu vyšší než zrekonstruovaná chata u lesa.
Nemovitost jako absurdní investice. Dnešní byty nejsou domovy. Jsou to investiční objekty. Kusy reality, které se posouvají po šachovnici trhu. A to i tehdy, když připomínají spíš nouzové přespání než prostor pro rodinný život. V inzerátu se často nedočtete, že budete potřebovat desítky – někdy i stovky – tisíc na to, abyste mohli vůbec začít. Ale jakmile byt má vlastní číslo popisné a čtvereční metry, už se považuje za adekvátní produkt. I když by ho před dvaceti lety možná zařadili mezi „dočasně neobyvatelné“.
A to se bavíme o Plzni – městě, které rozhodně není nejdražší v republice. Přesto i tady dnes za částku, za kterou dřív stával nový byt v developerském projektu, dostanete jen ohlodanou kostru s kuchyňskou linkou na umření. Zní to ostře? Možná. Ale stačí se podívat na fotky. A přesto si to někdo koupí. Protože co jiného zbývá?
Více informací: https://www.zivotcestovatele.cz/
