Článek
Na tu dovolenou jsem jela sama. Ne proto, že bych nikoho neměla – ale proto, že jsem všechny v tu chvíli prostě nechtěla. Měla jsem za sebou těžký rozchod, měsíce plné přetížení v práci, noci, kdy jsem se budila s pocitem, že už takhle dál nemůžu. Ale pořád jsem si to nechtěla přiznat. Pořád jsem hrála tu roli, že všechno zvládám.
Až jednoho dne přišla ta myšlenka – že pokud hned neodletím někam daleko, doslova se rozsypu. Koupila jsem si letenku, zamluvila malý apartmán kousek od oceánu a v září odletěla do Portugalska. Sama. Poprvé v životě. A popravdě – bála jsem se. Ale taky jsem cítila, že tohle potřebuju.
První dny byly jako balzám. Ranní káva na balkoně, moře na dohled, pomalé procházky bez cíle, večerní sklenka vína na pláži. Pomalu jsem se učila být. Ne pracovat, ne organizovat, ne reagovat na zprávy. Jen být. A najednou se dalo dýchat. Jenže pak přišel den, který se měl nijak nevymykat. A přesto změnil všechno.
Ten den jsem se jako obvykle vydala na pláž. Slunce střídaly mraky, foukal vítr, ale bylo příjemně. Vzala jsem si knížku, ručník, trochu vody a rozhodla se jít dál než obvykle. Chtěla jsem být úplně sama. Našla jsem tiché místo mezi skalami, kde nebyla ani noha. Jen šumění vln a vůně oceánu. Sedla jsem si, zavřela oči, a měla pocit, že konečně někde patřím.
Jenže čas plynul. Slunce se posunulo a stín narůstal. A já si nevšimla, že příliv je rychlejší, než jsem čekala. Když jsem se rozhodla vrátit, cesta zpět už byla pod vodou. Cesta, po které jsem přišla, prostě zmizela. Signál mizel, mobil hlásil slabou baterii. A já stála na malém kousku pláže, obklopená skalami, srdce mi bušilo a v hlavě začala panika.
Nebylo to o tom, že bych byla přímo v ohrožení života. Ale ten pocit bezmoci… byl nečekaně silný. Chodila jsem sem a tam, snažila se najít jinou cestu, ale skály byly vysoké a příboj čím dál hlasitější. Slzy jsem neudržela. Ne proto, že bych se bála vody, ale protože jsem se najednou cítila tak strašně sama. Bezmocná. Malá.
A pak se objevil on. Nečekaně, jako z filmu. Mladý muž, tak kolem třicítky, s batohem na zádech. Zamračený výraz, ale když mě uviděl, změnil se. Neuměli jsme si pořádně říct ani slovo – on portugalsky, já anglicky – ale nějak jsme se domluvili. Ukázal na úzkou stezku vysoko nad námi, kterou jsem předtím vůbec neviděla. A pak udělal něco, co si budu pamatovat napořád – natáhl ke mně ruku.
Chytla jsem se ho. Pomalu, krok za krokem, jsme se vydali nahoru. Pomohl mi dostat se zpět. Když jsme se konečně ocitli na bezpečné cestě, děkovala jsem mu ze všech sil. On se jen usmál a podal mi lahev vody. A pak jsme šli vedle sebe, mlčky. Až po chvíli se ukázalo, že umí trochu španělsky – a já jsem zas trochu rozuměla. Začali jsme si povídat. Jmenoval se João. Místní, prý často chodí podél pobřeží a sbírá odpadky. Dělá to prý kvůli přírodě. Kvůli sobě.
Ten den jsme spolu šli ještě kousek dál. A pak jsme se začali potkávat znovu. Ne tak, že bychom byli od rána do večera spolu. Spíš přirozeně, bez tlaku. Procházky, povídání, tiché chvíle. Ukázal mi místa, o kterých bych bez něj neměla tušení. Naučil mě objednat si jídlo, které bych se jinak bála vyslovit. Ale hlavně – naučil mě, že i když se člověk cítí ztracený, není to navždy. Někdy stačí, že někdo natáhne ruku. A že ji dokážeme přijmout.
Když jsem se vrátila domů, zůstali jsme v kontaktu. Nepřivezla jsem si z Portugalska osudovou lásku, žádné slzy na letišti ani velké sliby. Ale odjížděla jsem s jiným pocitem. S tím, že svět je pořád ještě dobré místo. Že i když si myslíme, že jsme ztraceni – obrazně i doslova – někdo nás může najít. A že nejde o zázraky, ale o maličkosti. O ten okamžik, kdy vám někdo beze slov nabídne pomoc. A vy pochopíte, že jste vlastně nikdy nebyli úplně sami.
Zdroje:
