Článek
Zajetí česko-vietnamského dobrovolníka Hoanga Trana na Ukrajině otevřelo nepříjemné téma, o kterém se v Česku dlouho mluvilo jen potichu. Mladý muž, narozený v Praze a držitel českého pasu, dnes sedí v ruském zajetí a čeká na soud, podle pravidel cizí mocnosti. Jeho případ není ojedinělý incident. Je to zrcadlo naší vlastní zranitelnosti a reality, že český stát své občany nedokáže ochránit všude.
Hoang Tran se před odchodem na frontu dobrovolně připojil k ukrajinské armádě. Prošel výcvikem Mezinárodní legie a následně sloužil u 60. mechanizované brigády. Podle lidí z jeho okolí nešlo o žádné dobrodružství ani touhu po penězích, chtěl pomoci. Jenže v okamžiku, kdy jej zajaly ruské síly, přestal být dobrovolníkem a stal se obžalovaným. Rusko ho označuje za „žoldáka“, a tím mu upírá status válečného zajatce, který by mu poskytoval ochranu podle Ženevských konvencí.
Tento detail má obrovský dopad. Bez statutu válečného zajatce nemá garantovaný žádný standard zacházení, žádné jistoty, žádný přístup k nezávislému právníkovi ani jistotu, že bude do budoucna zařazen do výměny zajatců. Je vystaven právnímu prostředí, které se řídí pravidly státu uplatňujícího vlastní výklad práva, nikoli mezinárodními standardy.
Tím se dostáváme k další zásadní skutečnosti. Česká republika je Ruskem oficiálně vedena jako „nepřátelská země“. Nejde o prázdný politický slogan, ale o klasifikaci s přímými dopady na české občany. V praxi to znamená minimální ochotu ruských orgánů komunikovat s našimi diplomaty, nižší šanci na poskytnutí konzulární pomoci, vyšší riziko tvrdšího zacházení a téměř nulovou možnost ovlivnit průběh soudních procesů.
Český pas tedy v takových regionech není výhodou, ale naopak přitěžující okolností. A je fér přiznat, že diplomatické možnosti České republiky jsou omezené i v rámci Evropské unie. Náš vliv je spíše symbolický a v kritických situacích často stojíme na okraji rozhodovacích procesů. Pokud jde o Rusko nebo jím ovládané oblasti, je diplomatická síla ČR prakticky nulová.
Proto je nutné říct jednoznačné varování. Zapojovat se jako soukromá osoba do cizí války je extrémně riskantní krok. Pokud se něco pokazí, český stát nemá páky, jak to efektivně řešit. V takových situacích může pouze naléhat, prosit, upozorňovat, ale nemůže donutit velmoc k jednání. A už vůbec ne velmoc, která nás považuje za nepřítele.
To neznamená, že je špatné mít názor nebo podporovat Ukrajinu. Naopak, smysluplná pomoc může mít mnoho podob. Lidé mohou přispívat na humanitární účely, podporovat sbírky, pomáhat civilním obětem války nebo se zapojit do iniciativ, které mají reálný dopad a nikoho neohrožují. Odjet bojovat do cizí války znamená vzít na sebe riziko, které za nás nikdo jiný neponese.
Příběh Hoanga Trana má i silný lidský rozměr. Za každým dobrovolníkem je rodina, přátelé, vztahy a obyčejné lidské životy. Lidé, kteří dnes prožívají nejistotu a bezmoc, protože nemají možnost situaci ovlivnit. A stát, který nemá nástroje, jak jejich bolesti zabránit.
Tento případ není o tom, kdo má „pravdu“ ve válce. Je o tom, že možnosti České republiky chránit své občany mimo bezpečné prostředí EU jsou minimální. A pokud se ocitneme v rukou státu, který funguje podle vlastních pravidel a není vázán mezinárodními standardy, jsme v tom de facto sami.
Z toho plyne jasné poučení:
Je rozumné držet se mimo cizí války.
Je odpovědné nevystavovat svůj život a svobodu hazardu.
A je moudré chránit sebe i své blízké tím, že nepodstoupíme riziko, které neodpovídá naší roli, síle ani možnostem státu.
Hoang Tran je varování. Ne moralita, ne hrdinský mýtus, ale tvrdá a velmi lidská realita.
