Článek
Sparta chce hrát jiný fotbal než Slavia. Nechce být její kopií, která v posledních letech postavila svou dominanci na intenzitě, fyzické připravenosti, agresivitě a obrovském množství soubojů. Tomáš Rosický má o fotbale jinou představu. Od svých hráčů chce vidět fotbal založený na technice, kombinaci, krátkých přihrávkách a odvaze vzít míč a něco s ním vymyslet.
Chce vidět to, čím byl kdysi na hřišti on sám. Jenže zatímco Rosického přístup byl vždy příkladný, u některých hráčů, které do Sparty vybírá, tomu tak není. A deset Rosických, myšleno technických hráčů s vysokými morálními a volními vlastnostmi, prostě neseženete.
Sparta pod Rosického vedením získala dva ligové tituly a vrátila se do Ligy mistrů. Nebyl to náhodný úspěch. Klub si vytvořil vlastní herní tvář, přestal za Slavií zaostávat ve fyzickém fotbale a dokázal ji v některých aspektech dokonce předčit. Rosického cesta tak měla výsledky i logiku.
Je to jen dva roky, ale v podstatě dávná, zapomenutá minulost.
Na Letné se po výsledkové krizi blýská. Fanoušci jsou rozčarovaní. Jedni ukazují na trenéra Briana Priskeho, druzí na Tomáše Rosického, další na majitele Daniela Křetínského. A řeší se, kdo jakým dílem za to všechno může.
Jenže právě to je možná špatně položená otázka.
Všichni jsou svým způsobem chyceni v pasti v systému a vizi, která má své limity. Ve vizi, kterou Tomáš Rosický před lety nastavil.
Začít lze třeba u Křetínského. Ve stejném týdnu, kdy Sparta ztratila body v Hradci, se v britských médiích objevily informace, že by se měl stát největším akcionářem West Hamu United. Část sparťanských fanoušků to okamžitě četla jako další důkaz, že majitel už má o Spartu menší zájem a nemá na Letnou čas. Křetínský, který sice může Spartě dát prakticky všechno – stabilní a bohatý klub, drahé hráče i kvalitní zázemí –, ale výsledky a tituly koupit nelze. Holt musí Křetínský příště lépe načasovat nákup akcií, když Sparta jede třeba do Zlína, a ne do Hradce.
Mnohem důležitější je to, co se děje uvnitř sportovního úseku.
Rosického představa má totiž jeden zásadní problém. Sparta nemá finanční možnosti na to, aby si jednoduše vybrala nejlepší technické hráče, kteří jsou na trhu. Musí hledat o patro, dvě níž. Bere fotbalisty, kteří mají předpoklady, za sebou hostování na dobrých fotbalových adresách, potenciál a pro Spartu ještě přijatelnou cenu. Vypadá to lákavě. Musí ale hledat kompromis. Jenže když už hledáte kompromis, nemůžete si dovolit přehlížet charakter.
Je to trochu, jak říká Forrest Gump: nakupování hráčů Sparty je jako bonboniéra, nikdy nevíš, kterého vytáhneš.
Přestupová strategie postavená na pozdním „sběru“ má svou logiku. Klub čeká, až se na konci léta uvolní hráči, o které už bohatší kluby nemají takový zájem, případně až prodávající sníží požadavky. Finančně to může dávat smysl.
Problém nastává ve chvíli, kdy se mění jedna zásadní část základní sestavy.
Sparta prakticky skládá mužstvo za běhu v pátém či šestém kole. Proto v září působí, jako by potřebovala nové letní soustředění.
Hráči se teprve nyní, v rozběhlé soutěži, učí, jak si navzájem nabíhat, kam chtějí míč, kdo má zaskočit a kdo má vystoupit. Chybí automatismy. Sparta může mít dlouhé pasáže s míčem a herně působit dominantně, ale když potřebuje rozhodnout zápas, často nemá natrénovaný plán, který by jí pomohl utkání zlomit. A přicházejí očekávatelné výsledky.
Navíc odchodem Ladislava Krejčího Sparta přišla o hráče, který dokázal tým strhnout, organizovat obranu, říct spoluhráčům, co mají dělat, a v nepříjemných momentech je klidně i seřvat a nabudit.
Sparta má momentálně tři, možná čtyři nadstandardní, v podstatě nenahraditelné hráče. Ale nedejbože, kdyby se Mercado nebo Alcócer zranili. Všichni přitom víme, že ve Spartě, co se týče četnosti zranění, hrají už minimálně třetí rok po sobě Ligu mistrů.
Priske samozřejmě také není bez chyby.
Kritika jeho práce je oprávněná. Jedna taktika, kterou Trpišovský s Horejšem přečetli a překoučovali, Spartě přistřihla křídla. Doslova. Chybí ale také taktické nápady, jak zranit soupeře, nějaká protireakce, jen postupné pomalé neefektivní dobývání. Sparta za poslední dva zápasy zahrávala zhruba třicet rohů bez výraznějšího efektu a často postrádá překvapení ze standardních situací. Místo aby ze standardek góly dávala, sama je dostává. I proto v realizačním týmu končí expert na standardní situace.
Přesto by bylo chybou tvrdit, že právě trenér je hlavním problémem. Pokud Sparta nemá v záloze nikoho, kdo by byl schopný mužstvo převzít, nemá příliš smysl kouče odvolávat. Kvalitu Priske má, jak ostatně sám říká. Jde o to, aby ji dokázal znovu probudit a aby měl chuť ji ze sebe dostat.
Ani Guardiola nedokáže během několika týdnů vytvořit automatismy z mužstva, které se stále mění. Nemůže si na lavičce vyrobit rozdílové hráče, kteří tam nejsou. Spíše by mu mohlo pomoci posílení realizačního týmu. Potřeboval by k sobě silného asistenta, podobně jako ho kdysi dokázal nakopnout příchod Larse Friise.
Ze stínu by proto měl vystoupit generální ředitel František Čupr nebo Tomáš Křivda. Sparta by měla zahájit určitou krizovou komunikaci. V médiích obecně probíhá velmi málo rozhovorů s představiteli klubu. Přitom správná komunikace by mohla uhasit leccos, přiznat chyby a především spoustu věcí vysvětlit. Každopádně Sparta by si v tom mohla vzít příklad z Jaroslava Tvrdíka. Ten po jarním derby v Edenu zvládl komunikovat podstatně výbušnější situaci a naprosto bez přípravy.
A právě tady se celý sparťanský příběh začíná uzavírat. Nejde jen o trenéra, přestupy nebo jednotlivé chyby. Jde o to, jaký tým chce Sparta vlastně být a proč jím není. Chtěla pěknou hru a výsledky, nemá ani jedno. O technice a herní dominanci se mluví snadno, jenže tohle není počítačová hra. V české lize se vyhrává souboji, intenzitou, charakterem a ochotou udělat něco navíc.
Sparta může mít v týmu fotbalové umělce. Sama o sobě jí ale jejich šikovnost stačit nebude. Potřebuje k nim dříče a poctivce, kvalitní defenzivu a hráče ochotné šlapat, žrát trávu a v těžkých chvílích burcovat ostatní. Jinak je v české soubojové lize téměř utopií být s takovým týmem dlouhodobě úspěšná. Potřebuje hráče, kteří umějí s míčem, ale také ty, kteří dokážou bez něj odpracovat zápas, strhnout spoluhráče a udržet tým pohromadě, když to začne vrzat. Takových aby v momentální Spartě pohledal.
Sparta se nespletla v tom, že chce hrát technický fotbal. Spletla se v tom, že si myslí, že technický fotbal může fungovat bez dostatečného množství charakteru, intenzity a soubojovosti. A pokud to Rosický ví, pak je na místě jednoduchá otázka: proč takové hráče nepřivedl? Vždyť kádr je především jeho vizitkou.
Kde jinde než ve Spartě by nemělo být akceptovatelné, aby se někteří hráči po ztrátě míče vraceli jen na osmdesát procent? Aby se neřeklo. Právě z takových zdánlivých maličkostí vznikají šance a góly soupeře. Na Letné by si to před plnou tribunou možná málokdo dovolil. Na venkovním hřišti, kde za sebou na tribuně hráč nemá tisíce sparťanů, kteří mu každý metr běhu připomenou, už je to ale vidět až příliš.
Rosický tomu sám nepochybně dává sto procent. Přesto poskládal mezinárodní orchestr, v němž najdeme dva tři výjimečné hráče, jenže zbytek souboru zatím nemá kvalitu ani charakter, aby jeden druhého podržel, když se hudba začne rozpadat. Orchestr se přitom ještě nestačil pořádně sehrát, už ale musí vyrážet na turné po zemích českých. A za jásotu domácích fanoušků a pokřiku vlastních se vrací s nechtěnou nadílkou.
Malý Mozart ještě nedohrál. Letná je ale z jeho hudby pořádně rozladěná a Rosický musí orchestr znovu naladit. S těmito notami to však půjde jen těžko. Pokud je nechce změnit, měl by dirigentskou taktovku předat někomu jinému.
Zdroje:
www.livesport.cz
Podcast: Kontakt tam byl
