Článek
Stalo se, že jsem byl nedávno poněkud pokárán, abych společnost zbytečně nerozděloval. Co mám dělat? Již ve své vteřině zrození jsme rozděleni. Tím, jakou máme lžičku ve svých ústech, dále jakou mírou nadání jsme byli obdařeni a ještě zdravotní dispozicí. Z téhle směsice se splétá náš život.
Do jaké rodiny jste se narodili začnete chápat až začnete poznávat svět. Pak si uvědomíte jakou lžičku jsme v době svého zrození měli v ústech. Dřevěnou, hliníkovou, kovovou, porcelánovou, skleněnou, cínovou, stříbrnou, či zlatou.
Nadání pro hudbu? Pro sport? Pro řemesla? Rozumu více, či méně?
Takhle namícháni přicházíme na svět, kdy i náš zdravotní stav je rozhodují pro naši cestu životem. Vyrosteme a začínáme se mezi sebou prát.
Vytyčíme si cíl, za kterým pak kráčíme. Pro splnění námi požadovaného se sdružujeme se sobě podobnými. Lidé pasívní nedělají nic. Čekat, že věci za mne vyřeší někdo jiný není dobré řešení.
Při rozhodování se mnohdy můžu rozhodnout špatně, ale pro dosažení svého cíle jsem něco udělal a příště, pokud takové bude, se rozhodnu lépe.
Každý je svého štěstím strůjcem. Ano, my máme pracovat na sobě, ale zároveň bychom neměli bránit druhým v jejich rozvoji. Opravdu jde konkurence ruku v ruce se svým soupeřem?
Byli jsme zrození se značným rozdělením.
Lidé vytvořili peníze. Touha po nich je motorem veškeré činnosti. Zkrátka, máme stále málo. Zde není touha po rovnosti. Zde je touha mít, vlastnit, ovládat, což je v rozporu s nerozdělováním společnosti. Společnost je rozdělena. My v ní musíme však žít tak, jako vedle sebe žije voda a oheň.
Žít tak, abychom se cítili svobodni. Je klasikou, že můžete mi vzít vše, jen ne pohled můj královský. Vně můžeme být zotročováni, ale uvnitř svobodní.
Tahle společnost postavila svoji prosperitu skrze dluhy. Na dluh buduje už téměř vše. Tak ani nepostřehla, že dluh, jako rakovina, ji vlastně ovládá a je tak shnilým jablkem rozpočtu ČR pro její splácení úroků. Jsme tak pohlceni mocí peněz. Začínáme přehlížet krásný svit měsíce, vánek ve vlasech, teplou polévku, přikrývku, pohlazení.
Vidíme jen peníze. Ano, jsme rozděleni. Ovládají nás špatné touhy.
Pořád jen někam jdeme. Což se tak zastavit. Sednout do stínu stromu, rozhlédnout se a zamyslit? Nad sebou samým, nad světem, nad osudem?
Osud?
Je nám dopředu dán, či jej sami utváříme?
Jako hoch jsem toužil mít velkou knihovnu. Nyní ji mám a vidím, že ji vlastně nepotřebuji. Možná je to tím, že mnohé z toho, co jsem přečetl, prostoupilo mne samotného.
Jsem rád za obyčejný klid, kdy se jen tak okolo sebe rozhlížím. Mám rád „Jedno krásné letní odpoledne“, při jehož prohlížení se krásně žije, přemýšlí.
Po čem toužíme? Po čem prahneme? Po štěstí. Jaké štěstí bylo vrozeno v nás?
Můžeme mu jít naproti v milující rodině, pro kterou doporučuji vytvoření dostatečné finanční rezervy. Věřte, že jinak se vám žije pokud víte, že jste připraveni zvládnout nějaké mimořádné vydání než tomu, kdo připraven není a taková událost pak vyžaduje řešení půjčkou spojenou s velkým stresem. On to je, který vám bere klid, mír, spokojenost.
Vzpomínám na kamaráda, který mi rozmluvil koupi nového auta, sehnal mi auto z autobazaru, které mi pak roky dobře sloužilo. Z ušetřených peněz se před 26 lety pořídil bazén, který slouží dodnes. Pak přibyla i vířivka (dnes už třetí nafukovací pro 9. sezonu). Na našem dvoře tak máme dokonalý letní relax, kdy se na každou sezonu upřímně těšíme.
Tohle štěstí opravdu nastavila naše finanční rezerva. Vy máte zcela jiné tužby a sny. Stojí za to jít tímto směrem. Štěstí nosíme v sobě. Musíme ho jen umět nalézt.
Je dobré čas od času se zastavit a rozhlédnout. Zamyslet nad sebou samým, nad tím co bylo a kam jít dál. Maximálně využít toho, s čím jsme na svět přišli. V závěru života se totiž stírá rozdíl mezi, řekněme, zedníkem, či univerzitním profesorem. Pak už nejme opravdu rozděleni, protože jsme na tom, když ne stejně, tak podobně určitě.
Ač rozděleni, buďme jednotní za mír na 111 %.
