Článek
Generála Aloise Eliáše Němci zřejmě sledovali už od Mnichova. Ačkoliv byl aktivní v několika odbojových organizacích, zejména Obraně národa, Ústředním vedení odboje domácího a dokonce i vlastní kontrašpionáže, dlouho se gestapu nedařilo získat proti Eliášovi důkazy.
Teprve v roce 1941 dávali dohromady důkazy, pořád se jej však zdráhali zatknout. Báli se reakce obyvatelstva. Gestapák Geschke připravil dokonce obžalobu proti Eliášovi a poslal ji do Berlína. Pořád se ale nic nedělo.
18. září Eliáš pozval na recepci kolaborantské novináře, kteří na něj v novinách útočili. Podal jim přitom chlebíčky s obsahem tyfu, cholery a botulotoxinu. Všichni novináři několik dní poté onemocněli, jeden z nich 10. října zemřel. Němci byli o Eliášově vině přesvědčeni, ale přes četné výslechy a domovní prohlídky nenašli důkazy.
Nakonec dal Eliáše zatknout Reinhard Heydrich při svém příjezdu do Prahy. Němci chtěli dát najevo, že klidné období jeho předchůdce Konstantina von Neuratha skončilo, že teď bude panovat tvrdou rukou.
Eliáš už svůj konec tušil a v noci před zadržením spálil četné kompromitující materiály. Zadrželi ho v Černínském paláci, kam si jej předvolal K. H. Frank.
Hrdinný Eliáš ani při výslechu nepřiznal nic, co mu nemohli dokázat. Zapíral, co mohl, brilantně se bránil a manipuloval vyšetřovatele.
Proces místo justičních orgánů připravovalo a organizovalo gestapo. Soud podle scénáře schváleného K. H. Frankem pak 1. října netrval ani celý den.
Soudcem byl Otto Georg Thierack, významný nacista, který se krátce poté stal říšským ministrem spravedlnosti. Měl pět přísedících. Žalobu přednesl gestapák Geschke, který ji připravoval. Obvinil Eliáše především ze špionáže, kontaktů s Londýnem, napomáhání k útěku přes hranice a nenahlášení jiných odbojářů.
Již na začátku protektorátu prohlásil Eliáš dvěma svědkům, že očekává válku v Evropě a proto že se nesmí považovat stav v Protektorátě za konečný. Dále řekl: Naše věc je závislá od nejvyššího soudu, ten se zove válka. Je nemožné, aby osmimilionový národ se nechal držeti v takovémto stavu, proto se musí pracovat ze všech sil na znovunabytí svobody a nasaditi vše ve prospěch českého národa.
Eliáš se opět výborně bránil, ale to už mu nemohlo pomoci. Byl konfrontován s dalšími odbojáři, Klapkou a Richterem. Zmučený cukrovkář Klapka Eliášovi do očí opakoval, co ho naučili při výslechu: že se Eliáš snažil obnovit československou republiku prostřednictvím války. Richter své dřívější svědectví na gestapu popřel, ale soud popření odmítl jako nevěrohodné. Všechno to stejně bylo divadlo, o rozsudku bylo již několik dní rozhodnuto.
Proto je odsouzen k smrti pro zemězradu, velezradu a podporování nepřítele.
BBC 18. 10. 1941 upozornila, že Eliášovo údajné prohlášení k národu je v češtině plné chyb, že v němčině zcela bezchybné a že odsouzený generál údajně tvrdí, že „dorozumění s německým národem je v našem vlastním zájmu.“
Teprve o mnoho desítek let později se ukázalo, že Eliáš ona slova v němčině skutečně četl. Byl k tomu donucen hrozbou popravy desítek Čechů.
Přináším rád tuto oběť pro svůj národ.
Žádosti o milost prezidenta Háchy a Eliášovy manželky Jaroslavy byly zamítnuty. Eliáš ale nebyl ihned popraven. Nacisté doufali, že z něj časem dostanou informace o domácím i zahraničním odboji. Navíc byla taková osobnost vítaným rukojmím.
A tak zůstal Eliáš naživu až do 19. června 1942, kdy byl v rámci msty za smrt Reinharda Heydricha na Himmlerův příkaz popraven zastřelením na střelnici v Kobylisích.1 K popravě jej dovezl velitel pankrácké věznice Soppa. Ten po válce vypověděl, že Eliáš se choval mužně, nenechal si zavázat oči, neřekl poslední slova a při čekání na výstřel odhodil klobouk. Popravčí četa mířila prsa, Eliáš byl mrtev okamžitě.
Gestapáci si generála Eliáše pamatovali až do konce války a vězňům o něm vyprávěli svým osobitým způsobem.
Můžete se cítit poctěn, na té židli je krev a moč generála Eliáše.
Po válce se pak Eliáš těšil úctě a byl povýšen z divizního na armádního generála in memoriam. Jeho role byla díky spolupráci s Londýnem jednoznačná, prezident Beneš si jej vážil.
Za období komunismu byl ale Eliáš jako představitel nekomunistického odboje nepřijatelný a byl dehonestován jako kolaborant. Kydat na něj špínu nebylo složité. Vždyť 2 roky vedl protektorátní vládu, která zaváděla četná protičeská opatření. Stačilo z Eliášova životopisu vynechat odboj a snahu pomáhat Čechům, aby vypadal jako padouch.
Zaslouženého uznání, poct a historických studií se mu tak dostalo až po roce 1989. Naplnila se tak jeho slova z motáku, který poslal z Pankráce: „Až jednou setřesete ta pouta otroctví, vzpomeňte si na mě.“
Pozn.: 1) Ironií je, že atentát byl mimo jiné i důsledkem říjnové debaty v Londýně o odvetě za Eliášovo odsouzení.
Zdroje: Jaroslava Eliášová, Tomáš Pasák: Heydrich do Prahy, Eliáš do vězení, Práh, 2002. Proces s premiérem Aloisem Eliášem 1941. Alois Eliáš. Alois Eliáš, Tomáš Pasák, Fany Možná-Mesinarová: V boji a zajetí, příběh legionáře a důstojníka Aloise Eliáše, Práh, 1999.
