Článek
Když Pavel končil střední školu, proběhl komunistický puč. Pavel s ním sympatizoval. S dovršením osmnáctého roku vstoupil do KSČ.
Začal pracovat v nově vytvořeném zemědělském družstvu a absolvoval rychlostudium, které mu strana nabídla. Rychle si získával důvěru zodpovědných soudruhů a tak se v družstvu brzy stal předsedou.
Bral tu funkci velice vážně. Záleželo mu na úspěchu kolektivizovaného československého zemědělství, jak o tom mluvili Gottwald, Ďuriš a další soudruzi. Byl pracovitý férový chlap a v družstvu ho všichni měli rádi.
Jednoho dne si Pavel všiml, že u skříně s elektřinou je přicvaknutý kabel, který tam nemá co dělat. „Vida, s takovou bychom ten komunismus nevybudovali,“ usmál se. „Máme tady škůdce.“
Šel podél kabelu, aby zjistil, kdo krade družstevní vlastnictví. Ke svému překvapení došel k vile se zahradou, ve kterém bydlel vedoucí tajemník okresního výboru strany.
To ho překvapilo, ale zazvonil u branky. Za chvíli s úsměvem vyšel okresní tajemník, oblíbeného Pavla pozdravil se širokým úsměvem a ptal se, co pro něj může udělat. Když ale slyšel, oč jde, zvážněl. Přesvědčoval Pavla, ať to nechá být. Jde o stranicky významnou věc.
Pavel však trval na tom, že na černé přípojce nic stranického není. Je jeho povinností chránit družstevní majetek. Rozešli se ve zlém. Pavel šel do své kanceláře, sedl k psacímu stroji a sepsal oznámení o krádeži na Sbor národní bezpečnosti.
Pak se ale zamyslel. Když do toho půjde tvrdě, může to vrhnout špatné světlo na stranu. Bude nejlepší, když to vyřeší sám. Oznámení roztrhal. Stavil se pro velké nůžky na kov, šel ke skříni, tajemníkův kabel odpojil a pak konec odstřihl, aby nešel znovu zapojit.
„Tak a je to,“ řekl si s uspokojením. „Teď si zas, soudruhu, budeš elektřinu platit sám.“ Věřil, že tím problém vyřešil.
Pár dní se nic nedělo. Pak si jej na okres předvolal tajemník pro zemědělství. Věc se vyvinula docela jinak, než Pavel čekal. Dozvěděl se, že svým jednáním stranicky selhal a ukázal se jako ideově nevyhovující na řídící funkci. Někdo takový nemůže dělat předsedu JZD, šel by špatným příkladem ostatním družstevníkům.
V Pavlovi vřela krev. Hryzal si jazyk, aby tajemníkovi neřekl, co si o něm myslí. Uvědomoval si, že by svou situaci jedině zhoršil.
Za pár dní nastoupil jako slévač. Ačkoliv by se svou kvalifikací mohl slévárnu řídit, slévačem zůstal přes 25 let. Na rozdíl od jiných se ani v šedesátých letech rehabilitace nedočkal.
Až koncem sedmdesátých let kdosi otevřel Pavlovu kádrovou složku, pročetl ji a dopsal šalamounské shrnutí: „Spolehlivý až na incident z roku 1952. I ten působí, že v něm mohl být nevinně a hrál tam roli spor s okresním tajemníkem.“
O tom ale Pavel nevěděl. Měl radost, že se může vrátit k práci v zemědělství.
(Pravdivý příběh skutečných osob podle vzpomínek pamětníků a archivních materiálů. Detaily událostí se mohou od skutečnosti mírně lišit.)
