Když je úřednice OSPOD zkažená, falšuje fakta a klidně kryje ohrožení dětí

Nevíme, kolik takových „líných“ úřednic přesně je, ale víme, že nějaké existují. Dokládají to kauzy, které někdo zveřejní. Vzhledem k zákazu medializace případů malých dětí se to obvykle stane až v případě, kdy dojde k tragédii.

Může dojít i k falšování záznamů ve spisu.  – Jako v případě malé Valerie, která byla spolu se svými sourozenci v pěstounské péči babičky. Ta dívenku surově bila, uvazovala ji k trubce, lednici nebo záchodu. Úřednice OSPOD měla situaci v rodině sledovat, ale rok a půl na to kašlala.

Na papíře zpracovávala plány ochrany dětí, aniž by prováděla šetření. Ignorovala podezření na týrání, hlášení školy o útěku Valeriina sourozence z domova a dokonce i upozornění z povinné předškolní skupiny, že Valerie tam už půl roku nechodí.

Situace, kdy úřednice na něco zapomene nebo z nedbalosti pomine, je patrně běžná. Aby ale dlouhodobě neřešila tak závažné signály, to je nepochopitelné a neodpustitelné. Chci věřit, že se to děje pouze výjimečné.

Šestiletá holčička v průběhu té doby zmizela a už se nenašla. Jedna z vyšetřovacích verzí byla, že ji pěstounka ubila. Ta na ni i po zmizení dál pobírala peníze. Za týrání, podvod a další trestné činy dostala 8 let nepodmíněně. Soudkyně zdůraznila, že vyšší trest jí už vyměřit nelze.

A co sociální pracovnice, která mohla a měla týrání čtyř dětí a strašnému osudu jednoho z nich předejít dlouho před zmizením? Při výslechu se hájila mimo jiné tím, že z pracovního telefonu nebylo možné se na číslo pěstounky dovolat. Dostala podmíněný trest šesti měsíců vězení; z úřadu odešla na vlastní žádost.

Přijde mi to šíleně málo nejen vzhledem k následkům, ale i k tomu, jak obtížné je takový případ odhalit. Pokud totiž nedojde k tregédii, orgány nemívají vůli pochybení řešit. Přiblížím vám to na dvou situacích, které jsem sám zažil. V té první mám nepřímé důkazy a nikdo se mnou o tom ani nechce mluvit. V té druhé mám spoustu přímých důkazů – jenže nadřízení trvají na verzi úřednice a důkazy ani nezkoumají.

Mám dojem, že už když se úřednici OSPOD náš případ dostal na stůl, rozhodla se, jak to má dopadnout: dítě v péči matky, otec platí výživné. Veškerou další činnost pak směřovala k výsledku, který si předem zvolila. Bylo jí jedno, že jsme se jako rodiče dohodli na něčem jiném.

Od matky získala vyjádření, které jí do plánu zapadalo. Mně se ani neobtěžovala oslovit, ač to je její povinnost. Zavolal jsem tedy já ji. Tvrdila, že na mě neměla kontakt.

Trval jsem na tom, že bychom se měli sejít. Ona se divila, o čem bychom jako mluvili.

Na setkání jsem trval. Představoval jsem si, že to mně i dítěti může jedině prospět. Netušil jsem, co si tím přivodím.

V kanceláři si mě posadila, sama usedla k počítači a začala se ptát. Podrobně jsem vysvětloval, jak se o dítě starám, že mám zájem o střídavou péči, v čem spatřuji rizika pro dítě v současnosti i do budoucna.

Chovala se zvídavě a účastně. Psala ale pomalu dvěma prsty a chvílemi bylo zřejmé, že nemůže stíhat. Naklonil jsem se, abych zjistil, jak mám zpomalit. Okamžitě odklonila monitor.

„Dám vám to pak přečíst na konci.“

Na konec jsme se dostali za hodinu. Po celou tu dobu jsem mluvil a šlo o samé relevantní věci. Proto mě překvapilo, že z tiskárny vyjela jen jediná strana A4.

Její obsah mě překvapil ještě víc.

Chyběly informace o ohrožení dítěte, o zdraví druhého rodiče, o úspěšné dohodě z mediace, o kurzu pro rodiče po rozchodu, o jídlech, která vařím – místo nich tu byly „špagety s kečupem“.

A pak přišla skutečná pecka. Místo „mám zájem o střídavou péči“ tam stálo:

„Věřím, že dítě má být u matky.“

Dokážete si představit, jak to se mnou otřáslo?

Seděl jsem v místnosti s osobou, která mohla zásadně ovlivnit život můj i mého dítěte. Já se jí otevřel, ale ona všechno jen hrála a plánovala . Nechápal jsem proč. A měl jsem se okamžitě rozhodnout, co s tím.

„Tak v pořádku?“ ptala se.

„Ne, tohle nejde…“

„Co se vám tam jako nelíbí?“ odsekla.

„Hodně věcí. Já přece říkal něco jiného. Chci střídavou péči…“

Naštvaně párkrát ťuknula do klávesnice a vytiskla protokol znovu.

„Ale takhle to už musí zůstat!“ řekla přísně, když mi ho posouvala po stole.

Za větu, že dítě má být podle mě u matky, přidala, že snad v budoucnu bych o střídavé péči přemýšlel.

Zpětně vím, že jsem ten papír s hlavičkou úřadu měl strčit do kapsy jako důkaz, zvednout se a jít to oznámit. Jenže v tu chvíli jsem byl vyděšený a bezradný. Toužil jsem tu situaci ukončit. A tak jsem udělal to, co v podobné situaci až 70 % lidí. Rezignovaně jsem podepsal a utekl.

Jakmile se za mnou zabouchly dveře úřadu, nadechl jsem se čerstvého vzduchu a pocítil sluneční paprsky. V tu chvíli ze mě spadnul stres a naplno jsem si uvědomil, co se stalo.

Alespoň jsem se z toho poučil a zjistil si vše o tom, jak má protokolace probíhat. O pár let později jsem už k výpovědi na OSPOD šel dobře připraven. Věděl jsem, že mám právo:

Tentokrát jsem nevypovídal kvůli péči, ale jako oznamovatel. A před jinou úřednicí. Dokážete si představit mé nadšení?

Ta nová se chovala zvídavě a účastně. Nahlas říkala, co píše. A zapsala všechno, o čem jsme mluvili, byť zkráceně. Přes prvotní odpor dokonce slíbila, že podnikne opatření - přesně podle svých povinností. Nešlo ostatně o nic složitého – především o domluvu druhému rodiči nebo zajištění odborníka.

Jenže když jsme se znovu setkali o pár týdnů později, všechno už bylo jinak. Některá opatření už nepovažovala za nutná, na další neměla kapacitu. Důkazy ji nezajímaly, předpisy také ne. Připadalo mi, že „hrách na stěnu házím“.

Na každé mé sdělení odpovídala nějakou polemikou. Musel jsem se snažit, aby se mé postoje dostávaly do zápisu – ale dařilo se mi to. Proto jsem na konci protokol podepsal. Chyběla v něm zcestná tvrzení úřednice, ale ta jsem měl pro případ potřeby nahraná.

Věřil jsem, že tentokrát OSPOD nebude moct situaci překroutit a bude muset jednat, i když třeba pomalu a ne úplně správně.

Byl jsem naivní.

Paní úřednice klidně porušila své povinnosti a žádná opatření neprovedla. Prostě se na všechno vykašlala. Spis uzavřela. Jako důvod uvedla, že se na tom s rodiči domluvila a ti už věc vyřeší sami.

Vytvořila ve mně dojem, že se naší záležitostí zabývá – ale nechala mě ve štychu. Kdybych nevyvinul snahu její činnost kontrolovat, nikdy bych se to nedozvěděl.

V obou mých případech byl postup úřednic naprosto rutinní. Není možné, aby v jejich praxi šlo o zcela izolované incidenty. Jak často se asi takové věci dějí?

Dovětek: Vím, že mezi úředníky jsou mnozí poctiví a pilní lidé. Chrání děti v duchu svých povinností a tím i budoucnost naší společnosti – i za cenu, že vedle zkažených kolegů působí méně výkonně. Doufám, že je jich většina.