Článek
Přijímají ho hlavně lidé, kteří neunesou tvrdou realitu současného světa – rychlé změny, pocit, že systém nefunguje pro ně. Místo toho si stavějí svět vlastní, jednodušší, v němž je všechno jasné: my (slušní, obyčejní lidé) versus oni (elity, cizinci, „ti nahoře“, systém). Politické protivníky nevidí jako soupeře v debatě, ale jako úhlavní nepřátele, kteří chtějí zničit „náš tradiční způsob života“.
Všechno to probíhá ve fantazii, kterou populisté podněcují a budují. Jejich tvrzení jsou vlastně literárním žánrem, který se podobá dobrodružnému románu nebo pohádce s jasným hrdinou a zlým padouchem. Dohadovat se s nimi nebo jejich voliči o politice a o faktech je jako uvádět na pravou míru děj románu.
Proto proti populismu a jeho příběhům nepomáhají moralizování, ověřování fakt ani přesvědčování. Oběti populismu je mají za nástroj nepřítele; odmítají je přijmout a ještě se zatvrdí ve své politické fantazii.
Voliči populistů nechtějí změnit svůj přístup, nýbrž přístup politiků.
Kvůli tomu je společnost rozdělená. Lidé z „nepřátelských politických táborů“ si spolu už nedovedou povídat. Uvnitř táborů pak v politických debatách převažuje kritika „nepřítele“ nebo dokonce výsměch. To dále prohlubuje příkopy mezi námi. Občas to vypadá, že by každým dnem mohla vypuknout občanská válka.
Jak jsme se do té šlamastyky dostali?
Populistům pomohl nástup sociálních sítí, přes které voliče denně bombardují negativními emocemi. Hlavním důvodem jejich úspěchu je ale něco jiného: odcizení „klasických politiků“ voličům.
Ti dlouhá léta hovořili jazykem odborníků, tabulek a grafů. Lidé jim nerozuměli, a tak v debatách fandili tomu, kdo jim byl sympatičtější. Žili v dojmu, že jejich obavy a starosti nikoho nezajímají.
Když se pak objevili populisté, působili jako svěží vlna. Rozuměli tomu, co lidem chybí. Dokázali to slíbit a ukázat na toho, kdo za to mohl. Proto si snadno získali srdce voličů a s nimi volené funkce. Někteří po prvním funkčním období odpadli, protože se z nesplnitelných slibů nedovedli vykecat. Ti šikovnější však přišli na to, jak na výsluní vytrvat. — Tím, že pro voliče udrží iluzi boje s nepřítelem, že povedou trvalou negativní kampaň.
K jejich snaze se přidávají některá média, která iluzi populistů potvrzují „názorovou novinařinou“. Zjistila, že u obětí populistů vznikla obrovská poptávka po „informacích“, které iluzi podpoří a pomohou jim dál žít mimo realitu.
Vznikl tak ekosystém amorálních politiků, publicistů a influencerů, kteří zneužívají pomýlené lidi, aby získali moc nebo peníze. Za nepřátele shodně označují ostatní politiky, klasická média, pro ně nepohodlné instituce a dokonce i vědu.
Populismus funguje v synergii s konspiračními teoriemi.
Jak z toho ven?
Populismus neporazíme moralizováním ani prohlášeními expertů. To jsou totiž důvody jeho vzestupu. Nepomůžou hesla typu „teď jde o všechno“, protože potvrzují příběh o nesmiřitelném boji s politickými nepřáteli
Populismus porazíme jedině přístupem, který jasně komunikuje splnitelný program a respektuje pocity lidí. To je konstruktivní populismus.
Ten se lidi nesnaží z fantazie vytrhnout silou. Místo toho je v ní umně posouvá směrem k realitě. Bere jejich reálné problémy – drahotu, bydlení, pocit nespravedlnosti – ale místo ukazování na viníky nabízí řešení, která mají silný emoční náboj.
Příkladem je newyorský levičák Mamdani. V kampani mluvil přímo k lidem, kteří mají pocit, že město už není pro ně. Nepoučoval je, ale dal jejich frustraci směr a naději. Slíbil například zmrazit nájmy, zajistit bezplatnou hromadnou dopravu nebo usnadnit podnikání. Ukázal, že populismus může být konstruktivní a nabízet skutečná řešení všem skupinám obyvatel.
Voliči populistů přijímají iluze a pohádky, protože pak mají pocit, že zajímají někoho, kdo jim rozumí. Kdo chce populismus porazit, musí voličům nabídnout to, co opravdu chtějí.
Bezohlední populisté, kteří stáli proti němu, na něj nenašli recept. Už jim nestačilo slibovat vzdušné zámky; nepomohla snaha Mamdaniho pošpinit. Kampaň byla ukotvená v realitě, ale zůstal jí lidský rozměr. Stejně důležité je, že Mamdani své sliby plní. Řeší problémy města a jeho obyvatel.
Jiným příkladem jsou volby v Maďarsku, kde populista Magyar využil nespokojenosti s populistou Orbánem. Ten už po 16 letech neměl šanci udržet iluzi boje s jakýmsi vnitřním nepřítelem. Lidé si uvědomili, že skutečným problémem je on sám. Chtěli se ho zbavit. Magyar proto popisoval, jak zařídí, aby stát zase fungoval; aby sloužil všem, ne pouze Orbánovským elitám. Díky tomu drtivě zvítězil.
Kdyby se ale s takovým programem Orbánovi postavil v roce 2014 nebo 2018, utrpěl by debakl. Tehdy si lidé ještě neuvědomovali všudypřítomnou korupci nebo jim byla jedno. K porážce Orbána by tehdy bylo zapotřebí nabídnout něco zajímavějšího, než byly jeho sliby zajistit levnější energie nebo ochránit Maďarsko před EU a migrací. To však tehdy nikdo nechápal. Všichni s Orbánem bojovali ze svých tradičních pozic.
To je omyl, kterého se tradiční politické strany dopouštějí všude na Západě — i u nás. Věří, že lidé prozřou, poučí se a populismus skončí. Proto do voleb nasazují dokola stejné tváře a přístupy. Nechápou, že skončila éra tradiční politiky a nastala éra populismu, v níž budou bez vzájemného pochopení s voličem postupně ztrácet podporu. Že poučit se musí oni sami.
I v ČR proto potřebujeme politiky, kteří skutečně rozumějí lidem a jejich problémům. Jedině oni dokážou změnit politickou diskuzi ve výměnu srozumitelných myšlenek a zacelit rozdělenou společnost.
Kdo se té výzvy chopí?
