Článek
Na privatizaci zhasnul
Když jsme přecházeli od „komunismu“ k demokracii a tržnímu hospodářství, bylo potřeba obrovský majetek státu nějak privatizovat — tedy učinit soukromým. K tomu docházelo zejména prodejem a také kuponovou privatizací, ve které měl každý občan nárok na „kousek“ státního majetku. Po většinu času, kdy se privatizovalo, byl premiérem Václav Klaus. Privatizace byla vlajkovou lodí jeho politiky. Dušoval se, že ji nejde zneužít.
Způsob, jakým privatizace proběhla, měl a má spoustu kritiků. Pouze 18 % populace se domnívá, že kuponová privatizace byla správný krok. Není divu. Velká část majetku skončila v rukou nezodpovědných podnikatelů nebo dokonce tunelářů. Důvodem bylo především to, že jsme neměli zákony, které by rozkrádání majetku zabránily.
Společnost samozřejmě vnímala a vnímá, že někteří lidé se obohatili na úkor ostatních. Nejkřiklavější byl případ Viktora Koženého, který masovou reklamou nalákal lidi na „jistotu desetinásobku“, ale nakonec s penězi firem i klientů zmizel na Bahamy. Pro přijímání úplatků byl zatčen a odsouzen dokonce i šéf Centra kuponové privatizace Lizner. V četných aférách figurovali i někteří budoucí nejbohatší lidé v republice.
Poslední československý premiér Jan Stráský (+2019) v roce 2013 poskytl rozhovor Jindřichu Šídlovi z HN. Přiznal, že problémy privatizace si Klaus a jeho kolektiv uvědomovali předem. Toto jsou největší perly (zvýraznění textu F.P.):
Stráský: „A pokud jde o to kradení, jak říkáte: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali.“
Šídlo: „Takže to byl záměr?“
Stráský: „Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. (…)“
(…)
Šídlo: „Proč to ale v roce 1997 nakonec skončilo tak nedůstojně? Malé banky krachovaly jedna po druhé, ty velké polostátní měly obrovské ztráty, do toho rozpočtové balíčky, přiznání, že v Česku se krade…“
Stráský: „Poznali jsme, že česká privatizační cesta nemůže být čistá, protože tady není nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí. (…) A třetí cesta byla nechat banky půjčit úvěry, které se nesplatily. Byla to třetí cesta a vlastně jediná, když krádež nebudeme brát jako oficiální cestu.“
(…)
Šídlo: „Bankovním socialismem za český kapitalismus?“
Stráský: „Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říci, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.“
Rozhovor tehdy přirozeně vyvolal rozruch. Sám Šídlo ve Stráského nekrologu poznamenal, že mu občas chodí v řetězových mailech. Není divu. Definitivně se provalilo, že „to“ šlo udělat líp. Že autoři privatizace vědomě umožnili rozkrádání státu.
Myšlenka „zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou“ nutně evokuje scénu s rozkradením tomboly z Formanova filmu Hoří má panenko. Za eufemismem „šikovnější“ se ve skutečnosti skrývá výraz „amorální“. Škoda tak zdaleka není jen finanční. Klaus privatizací vědomě vyzvedl zloděje a podvodníky, učinil z nich elitu republiky. Způsobil zklamání a nerovnosti ve společnosti; tím také krizi důvěry v demokracii, která přetrvala dodnes.
Když se rozsvítilo, vytrhal dráty
V době, kdy nespokojenost s výsledky privatizace rostla, se Klaus stal prezidentem. V přímé volbě by se mu to nikdy nepodařilo, už tehdy byl velmi nepopulární. Měli jsme ale volbu nepřímou a Klaus byl stále členem ODS. Ke dvěma zvolením mu stačily hlasy jejích poslanců a podpora komunistů.
Ano, komunistů. Velkého privatizátora na Hrad dosadily a udrželi tam údajní propagátoři rovnostářské beztřídní společnosti. Oni i Klaus poodhalili, že svou ideologii mají pouze jako zástěrku. Do stejného politického tábora se ale měli dostat až později.
Po volbě v roce 2008 už Klaus ODS nepotřeboval. Vzdal se čestného předsednictví a odešel z ní. Zdůvodnil to tím, že strana už není pravicová. S postupujícím časem mělo být stále patrnější, že Klausova „pravice“ je kódovým označením pro fašistické a proruské názory nebo konspirační teorie.
Pověst naší země prezident Klaus poškodil, když svět obletělo video s „krádeží protokolárního pera“. Nebylo nic platné, že Klausovi lidé dokola vysvětlovali, že měl právo si pero vzít. Z Klausova chování bylo všem zřejmé, že byl sám přesvědčen, že ho krade.
Své prezidentství ale uzavřel ještě ostudnějším činem: šokující prezidentskou amnestií, kterou ukončil řadu kauz závažné hospodářské kriminality a korupce. Jako by Klaus nebyl spokojen s tím, že se po „zhasnutí“ nad privatizací zase rozsvítilo a hospodářské kauzy (nejen privatizační) se řešily. A tak prostě šel a vytrhal elektrické dráty, aby si na ony případy neposvítil už vůbec nikdo.
S odchodem z funkce si pořídil Institut Václava Klause, ze kterého dál šíří své podivné a často amorální myšlenky. Institut původně sponzoroval naprostý vítěz privatizace Petr Kellner. Po jeho úmrtí štafetu převzal Pavel Tykač, jenž kdysi vykupoval podíly z kuponové privatizace pod heslem „drobní akcionáři plačte“. Kruh se uzavřel — děti privatizace vyživují svého otce.
Klaus a jeho institut vydali ohromné množství knížek, které se většinou neprodávají ani v Levných knihách. Některé z nich popírají vědecké poznání a razí bludy o „neomarxismu“, které vycházejí z antisemitských konspiračních teorií. O tom, jak společnost poškodila nekalá privatizace, donebevolající amnestie nebo opoziční smlouva, se v nich ale nedočteme.
Radikál a konspiracista
A pak nastal volný pád Václava Klause. Už mu nestačilo popírat vědecké poznatky a podrývat demokracii. Útok maskovaných ruských vojáků na Donbasu a anexi Krymu označil za konflikt vyprovokovaný zvenku; dodal, že Krym Ukrajině nepatřil. Definitivně se rozešel s realitou. Od té doby společenskou debatu otravuje konspiračními teoriemi a ruskými dezinformacemi. Dokonce přednášel o tom, jak se Západ podobá Orwellově románu 1984 — a to v Rusku, kde je 1984 nejprodávanější i nejkradenější knihou.
Ocitl se v táboře demokracií zklamaných lidí, kterým přitom jejich zklamání způsobil především on sám. Začal se na ně orientovat i politicky. Nejprve podpořil jednu z pochybných formací Jany Bobošíkové. Pak pro ně prostřednictvím svého syna založil novou stranu, Trikoloru. Ta ale neuspěla v žádných volbách, takže nad ní zlomil hůl. Začal volit SPD. Je jejím typickým voličem — papouškuje ruskou propagandu, nenávidí Evropskou unii, brojí proti „homosexualismu“, sabotoval opatření proti covidu a osočuje „naše političky“, že „chtějí vraždit na Ukrajině“.
Nyní má ale další stranu, Motoristé sobě. Ta převzala jeho bludy o klimatu, „pravicovou“ ideologii i protievropskou rétoriku. Přestoupili tam tradiční Klausovi spojenci jako Zahradil nebo Šťastný.
Stranu vede bývalý šéf jeho institutu Macinka a její tváří je Filip Turek, který pravici rád volí i zvedá. Klause zbožňuje a nedávno obhájil diplomovou práci o jeho názorech. Mimo jiné v ní cituje i Klausův názor, že na Ukrajině neválčí Rusko s Ukrajinou, ale Rusko se Západem. Přesto Motoristé tvrdí, že se s Klausem v názoru na Ukrajinu neshodnou…
Není jisté, jestli se Motoristé dostanou do sněmovny. Václavu Klausovi je to ale jedno.
I bez nich bude dál systematicky rozdělovat společnost, kterou dlouhá léta pokřivoval z nejvyšších ústavních pozic. A přitom se bude vždy tvářit, že za stav společnosti může někdo jiný.
