Článek
Únos
V noci z 20. na 21. srpna 1968 sovětští okupanti zatkli reformní komunisty Alexandera Dubčeka, Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského, Františka Kriegela, Josefa Špačka a Bohumila Šimona, aby je unesli z republiky. Ocitli se bez kontaktu a informací z okupovaného domova.
23. srpna do Moskvy odletěla oficiální delegace vedená prezidentem Ludvíkem Svobodou. Byli v ní i vlastizrádci Vasil Biľak a Alois Indra. Okupanti k nim nejprve připustili Dubčeka s Černíkem, pak Smrkovkého, Špačka a Šimona.
Moskevský diktát
Oficiálně šlo o jednání, ve skutečnosti o jednostranné vydírání a ponižování. Sověti s československými představiteli jednali po skupinách. Snažili se je rozdělovat a unavovat.
Zrádci jim pomáhali vytvářet nátlak na ostatní. Stejně tak prezident Svoboda – sice odmítl jmenovat kolaborantskou vládu, ale byl přesvědčen, že je nutné se dohodnout a zabránit krveprolití.
Sověti tak potřebovali k podpisu donutit hlavně Dubčeka, který byl tváří reforem a nejvyšším představitelem komunistické strany. Pod obrovským tlakem se hroutil vyčerpáním, dostával sedativa. Podle svých pamětí se však rozhodoval logicky, snažil se neustupovat a přemýšlel nad tím, jaké dopady bude jeho rozhodnutí mít. S nelibostí zjišťoval, že Gustav Husák přešel na sovětskou stranu.
25. srpna do Kremlu přibyla druhá československá delegace, v níž už měli zrádci převahu. V Kremlu tak bylo 19 delegátů, z nichž podle Dubčeka bylo 13 připraveno odsouhlasit, co Sověti chtěli. Premiér Černík byl nalomený. S Dubčekem vzdorovali už jen Smrkovský, Šimon, Špaček a Mlynář.
Ptáte se, co František Kriegel?
Jakýkoliv souhlas předem rázně odmítal s tím, že k němu nemá právo. Sověti jeho podpis nutně nepotřebovali a neměli zájem, aby jim nátlak na ostatní funkcionáře hatil. Proto jej drželi v izolaci. Ponižovali jej a jako cukrovkáři mu odpírali inzulin.
26. srpna odpoledne se všech 19 mužů setkalo se sovětským politbyrem. Mluvil za ně Černík, ale toho Sověti přerušovali a ponižovali. Pak promluvil Dubček. Toho nechali mluvit a zdálo se, že mu i naslouchají.
To byl ale omyl, ze kterého je všechny vyvedl Brežněv. Dal jim najevo, že Československo není nezávislý stát, nýbrž sovětská gubernie. Že nemá problém prolévat naši krev. Že na jejich názoru vlastně nezáleží.
Vaše země leží v oblasti, kam za druhé světové války vstoupila noha sovětského vojáka. Vykoupili jsme to velkými oběťmi a z této oblasti neodejdeme. Hranice této oblasti jsou i našimi hranicemi. Protože nás neposloucháte, cítíme se tím ohroženi. Ve jménu mrtvých z druhé světové války, kteří i za vaši svobodu položili život, jsme tedy plně oprávněni poslat k vám své vojáky, abychom v našich společných hranicích cítili opravdu bezpečni. Zda nás někdo ohrožuje, nebo ne, není podstatné. To je věc zásadní, nezávislá na vnějších okolnostech. A tak tomu bude od druhé světové války na věčné časy.
Po těch zdrcujících slovech Sověti opustili místnost. Nastal mumraj, kdy československá devatenáctka mluvila jeden přes druhého, každý s každým.
Nalomení už byli i Mlynář a Špaček.
Jako Hácha v roce 1939
Dubček nejprve odmítal podpis s tím, že Sovětům stejně nemohou věřit. Smrkovský mu ale řekl, že nemají na výběr, že jsou ve stejné situaci, jako Hácha v roce 1939 v Berlíně. V tom měl naprostou pravdu:
- nedobrovolně a bez mandátu jednali o nezávislosti země,
- čelili vyhrožování krveprolitím,
- byli pod tlakem nepřátel i zrádců,
- pokud by nepodepsali, nátlak by se stupňoval.
A tak se poddali poslední vzdorující.
Pozdě v noci se obě delegace znovu posadily ke stolu. Představitelé Československa souhlasili s okupací, slíbili mj. stáhnout stížnost proti okupaci z Rady bezpečnosti OSN, zrušit reformy a vyházet klíčové reformisty. Sověti naoko přijali požadavek, aby označili pobyt svých vojsk za dočasný. Jak už dnes ale víme, armádu nám tu plánovali nechat na věčné časy.
A co ten Kriegel?
František Kriegel se s ostatními krátce setkal 26. srpna odpoledne. Stál si ale na svém, i když na něj prezident Svoboda řval. „Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř, nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu nepodepíšu,“ řekl podle Mlynáře.
Žádal, aby byl opět odveden. Okupanti mu to splnili, opět jej izolovali a začali s ostrým vyhrožováním. Neustoupil.
Ostatní představitelé mezitím podepsali a chystali se k odletu, ale on setrvával v odporu.
Sověti si ho tam proto chtěli nechat. Možná by ho opravdu poslali na Sibiř nebo popravili. Dubček, Svoboda, Smrkovský a Šimon ale energicky odmítali bez něj odletět. A tak nakonec letěl s nimi.
Nedá se to srovnávat
Kriegl projevil obrovskou osobní statečnost a vůli. Hrozili mu smrtí a on přitom věděl, že na jeho podpisu vlastně nesejde, že svým rozhodnutím na okupaci nic nezmění. Přesto trval na svém.
Dubčekovi Sověti nehrozili smrtí, ale krveprolitím a vojenskou správou. Rozhodoval se za celý stát. Nebyl v takové situaci jako Kriegl, ale spíše jako Hácha, kterému v Berlíně hrozili, že Luftwaffe srovná Prahu se zemí.
Jednal tři dny. Neměl žádnou dobrou nebo správnou možnost, ale rozhodnout se musel. Čelil soustavnému psychologickému a politickému nátlaku ze strany Brežněva a jeho soudruhů, ale i soudruhů vlastních. Byl ve velmi špatném fyzickém i psychickém stavu. Jednou omdlel, dostával sedativa. Přesto dál usiloval vyjednávat.
Jeho podpis nebyl osobním souhlasem s okupací, ale politickým rozhodnutím učiněným pod nepředstavitelným tlakem a v přesvědčení, že opačná volba by situaci ještě zhoršila. Podobně jako prezident Hácha obětoval osobní důstojnost, aby zabránil katastrofě.
Proto je nefér srovnávat jeho odvahu s tou Kriegelovou.
Události srpna 1968 i životy jeho aktérů před i po srpnu jsou komplexní a rozporuplné. Byly o nich vydány desítky knih, o podcastech nemluvě. Ambicí tohoto textu, sestaveného především podle knihy Mráz přichází z Kremlu od Zdeňka Mlynáře a Naděje umírá poslední Alexandera Dubčeka, je pouze poukázat na to, že oprávněnou oslavou hrdinství Františka Kriegela zkreslujeme, jakým výzvám v Moskvě čelili Dubček a spol.
