Za 3 měsíce se zbavil 50 kil sádla, deprese i koktání. A to byl jen začátek

Když byl malý, otec alkoholik mlátil jeho i matku. To ale nebylo to nejhorší. V jejich městečku řádil ku-klux-klan. Pro útrapy, které David zažíval, je šikana je slabé slovo. Neustále se strachoval o život. Místo snů a motivace si vybudoval trauma, koktání, poruchu učení a deprese. Střední školu prolezl jen díky tomu, že ho řediteli bylo líto.

V osmnácti nastoupil k letectvu. Toužil se stát parazáchranářem. Jenže služba ho nebavila. A bál se vody. Když mu po šesti letech nabídli uvolnění ze zdravotních důvodů, neváhal.

Našel si práci — po nocích hubil krysy a šváby. Byla to ošklivá práce, navíc špatně placená. Trápil se. Volný čas trávil u televize a přejídal se. Ještě cestou ze směny si koupil půllitrový čokoládový shake, do kterého si namáčel kobližky. Zajedl je pytlem bonbónů. Další chod ho čekal doma. Matka mu na rodinném balení slaniny usmažila osm vajec. Za pár měsíců toho stravování se vyžral na 140 kilo.

Jednoho dne ale v televizi uviděl reklamu elitních jednotek Navy SEAL. „Společnost odměňuje průměrnost. Zavrhněte průměrnost!“ hřímal nařachaný chlap z obrazovky. David ho vyslyšel. Připustil si, že lže sám sobě. Že má jateční váhu. Že ho mrzí odchod z letectva. A že nesmí zůstat tlustým hubitelem švábů. Rozhodl se změnit. Zavrhnout průměrnost. Ještě ten den se k námořnictvu přihlásil.

Když dorazil na pohovor, důstojník nevěřil svým očím. Ale nesmál se.

„Výcvik začíná za čtvrt roku,“ sdělil Gogginsovi suše. „Musel byste se za tu dobu dostat do formy.“

Skoro každý by se na to na Gogginsově místě vykašlal. Nebo by si jednou zkusil zaběhat, ale rychle se upocený vrátil k televizi. Goggins ale nechtěl být jako každý. Jakmile v sobě objevil vůli žít, bojovat a vítězit, už se jí nehodlal vzdát. Vytrval.

Nastavil si režim drastický natolik, že by ho žádný lékař nedoporučil.

Vstal v půl páté a dal si banán. Od pěti do šesti seděl na rotopedu. Pak hodinu studoval na zkoušky, další dvě hodiny plaval. 3 hodiny dělal kliky, přítahy, sklapovačky a vzpíral. Každý cvik opakoval, dokud mohl, většinou sto až dvěstěkrát. Hodinku odpočinul, ale pak už zase usedl na rotoped, šlapal a studoval.

V půl šesté se vydal běhat. Při prvních bězích si dávat přestávky a pocházel. V půl osmé si dal lehkou večeři. Od osmi do deseti znovu jezdil na rotopedu. V půl jedenácté šel konečně spát.

Schrupnul si šest hodin. A pak všechno znovu.

Každý den dokola.

Dokážete si představit, že tak žijete tři měsíce?

Já taky ne. Ani Gogginsovi se nechtělo. Přesto však nikdy nepolevil.

Jak překonával odpor k nepříjemným činnostem, rostla mu vůle a sebedůvěra. Díky hladověním a každodennímu pohybu ho přešly deprese. To byla další motivace.

A tak důstojník od Navy SEALs valil oči podruhé: Goggins za 3 měsíce zhubl na 85 kilo a splnil kvalifikační kritéria.

Prošel elitním výcvikem až do finále, kterému u Navy SEALS říkají „pekelný týden“. Kandidáti během něj skoro nespí a čelí nepřetržitým fyzickým nárokům. Většina z nich to nedá.

Goggins si během pekelného týdne zlámal kůstky v chodidlech a z pobytu v ledové vodě dostal zápal plic. Přesto trval na tom, že bude pokračovat. Z výcviku ho vyřadil až lékař.

Průměrný člověk, který zhubne tak rychle a hodně jako Goggins, nabere kila zpátky; zvlášť, když má nohu v sádře. Goggins už ale nebyl průměrný člověk. Udržel si drsný režim. A jakmile se zotavil, do výcviku se přihlásil znovu.

Ani napodruhé to ale nezvládl. Tentokrát si zlomil čéšku. Potřeboval další dlouhé měsíce rekonvalescence.

Nejspíš už je vám už ale jasné, že ani to ho neodradilo.

Do výcviku se vrátil i potřetí. V srpnu 2001 ho konečně dokončil.

O měsíc později došlo k teroristickým útokům 11. září. A tak novopečeného elitního námořníka Gogginse rovnou poslali do Afghánistánu.

Podrobnosti o bojovém nasazení tají. Víme ale, že kvůli srdečním potížím se účastnil méně misí než ostatní.

V roce 2005 ho zasáhla smrt mnoha druhů během operace Red Wings. Začal běhat ultramaratony, aby podpořil rodiny mrtvých vojáků. Tak začala vznikat legenda o nejnezdolnějším člověku světa.

Lidé mu posílali peníze za uběhnuté kilometry nebo jen tak. Uběhl na 70 závodů, ve většině z nich skončil v top 5 a celkem vybral přes 2 miliony dolarů.

Na závody ale moc netrénuje. „Minimum přípravy, maximum utrpení,“ říkává. Někdy to ale s tím utrpením dost přehání. Už při svém prvním ultramaratonu měl obrovské bolesti v nohou a v moči krev. Přesto doběhl dalších 60 kilometrů pouští. V cíli zjistil, že má zanícené holeně a únavové zlomeniny kůstek.

Několik měsíců se dával dohromady.

Co myslíte, změnil přístup?

Samozřejmě, že ne. Na zdravotní problémy při závodech kašle dál. Poškodil si klouby, hlavně kolena. Byl s nimi na několika operacích. Navzdory radám lékařů běhá dál. Je nezmar.

Má radost, když ho nohy bolí a odpadnou mu z nich nehty i kusy kůže. Vnímá to jako důkaz, že toho hodně dokázaly a on taky. Že se zase překonal.

„Bolest není problém. To touha vzdát se je problém,“ tvrdí. Pokušení se na všechno vykašlat, zase lenošit a ládovat se sladkostmi ho neopustilo ani po 30 letech ostrého životnímu režimu. „Uvnitř jsem pořád ten lenoch. Mé staré já se hlásí o slovo každý den. Každý den s ním bojuju a každý den ho musím zabít,“ vysvětluje svým svérázným způsobem.

Denně uběhne aspoň dva kilometry, většinou víc. Běhat se vydá i v případě, že v noci nemůže spát. Lidé ho kritizují, že se tak ničí, že je špatným vzorem. Někteří tvrdí, že jen hraje divadlo pro sociální sítě. Jemu to nevadí. Naopak. Nenávistné komentáře ze svého Instagramu přečte nahlas a nahraje. Pak si je pouští si při běhání, aby se ještě víc zoceloval.

Dělá stovky kliků, dřepů, v posilovně je jako doma. Dlouho držel světový rekord v shybech. Myslím, že průměrný člověk zvládne nanejvýš jeden shyb. – Goggins jich za 17 hodin udělal neuvěřitelných 4030.

Výdrž a odhodlání z něj doslova vyzařuje. Vysloužil si pověst největšího tvrďáka světa. Za mě rozhodně právem.

O svém životě a přístupu vydal knihy Nic mě nezlomí a Nic mě nezastaví. Přednáší jako motivační řečník. Účinkuje ve stovkách motivačních videí, jež kolují internetem.

Mnoha lidem, kteří ho četli nebo slyšeli, připadá jako úplný magor. Mají pocit, že „tohle není pro ně“. Že jde o nějakého podvodníka, jakých je v oboru seberozvoje na každých dvanáct tucet. V jeho drsných příbězích se totiž ztrácí to nejdůležitější.

Goggins vypráví o tom, že si vybudoval vnitřní dialog. Jak každou minutu každého dne nutí sám sebe k práci a výkonům. Jde o to být k sobě upřímný a tvrdý. Nezpohodlnět a zlepšovat se. To může dělat každý, aniž by kvůli tomu běhal ultramaratony a potil krev.

„Myslíš, že nemůžeš vstávat brzo ráno a makat, protože tvoje děti tohle nebo tvoje práce tamto? Jak je tedy možné, že to zvládnu já? Je to jenom v hlavě. Musíš se obrnit. Věřit tomu, že to jde. Zůstat tvrdý za každých okolností.“

„Motivačním řečněním“ si Goggins každoročně vydělá miliony dolarů. Nemusel by už dělat nic jiného. Jenže to by nebyl on. Představuje vzácný případ člověka, který se dokázal změnit, ale nezpychnul a je užitečný společnosti.

Do nedávna polovinu roku pracoval jako elitní parašutista. S kolegy seskakoval do extrémních situací, kam se nikdo jiný nedostane, třeba k obřím požárům. S tím je ale konec. V 51 letech se vrací se k letectvu, z kterého kdysi utekl.

Když v posledních letech nepracoval ani neběhal, tak se učil na zdravotníka. Nebylo to snadné. Zatímco koktání a depresí se už zbavil, porucha učení mu zůstala. Aby si zapamatoval informace o lécích, musel je číst sto a vícekrát — pořád dokola.

Nyní dokončuje trénink na základně v Texasu. Přece jen se stane parazáchranářem. Zbaví se lítosti nad špatným rozhodnutím z mládí. Naplní svůj potenciál.

To je pro něj nejdůležitější téma. Rád to vysvětluje příběhem:

"Představte si, že bych na sobě nemakal a umřel jako dezinsektor. Setkal bych se s Bohem. Ten by vytáhl cedulku a četl: ‚David Goggins, 85 kilo, Navy SEAL, parašutista, jeden z nejtvrdších chlapů na světě.‘

,To nejsem já,‘ opravil bych ho. ,Vážím 150 kilo a hubil jsem šváby.‘

,Ne, to vskutku nejsi,‘ odpověděl by on. ,Ale měl jsi být.‘"

***

A co vy? Jste tím člověkem, kterým máte být?