Článek
Hendikepované dítě bohaté pokrokové matky
Arthur Kavanagh se narodil svým rodičům jako čtvrté a poslední dítě v roce 1831 s postižením, které by v té době pro většinu dětí bylo rozsudkem smrti. Místo končetin měl pouze pahýly. Paže mu končily nad loktem, nohy v půlce stehen. Měl ale štěstí v neštěstí. Jeho rodiče byli bohatí a vznešení. Po otci, poslanci britského parlamentu Thomasu Kavanaghovi, byl potomkem jednoho z pěti irských královských rodů. Otec byl ovšem starý a o „malého kripla“ nejevil zájem.
Arthurova matka Lady Harriet Margaret Le Poer Trench, osvícená hraběcí dcera a svobodomyslná umělkyně, naštěstí trvala na tom, že Arthur dostane stejné šance, jako všechny ostatní děti.
Poradila se s doktorem Francisem Boxwellem, průkopníkem ve výchově. Ten tvrdil, že dítě bez nohou a paží může žít plodným životem. To ještě netušil, do jaké míry bude malý Arthur schopen jeho tvrzení naplnit.
Zámeček Borris House, sídlo Kavanaghů. V roce 1831 se tu narodil hrdina našeho příběhu.
Výchova k obratnosti a šikovnosti
Lady Harriet najala chůvu Anne Flemingovou, která se o Arthura starala téměř bez přestávky a v duchu rad doktora Boxwella jej vedla k co největšímu rozvoji. Pokládala před něj hračky tak, aby na ně těsně nedosáhl. Nedbala pláče a křiku a nechala jej, aby na hračky musel dosáhnout sám. A to fungovalo. Arthur se učil lézt a používat pahýly paží. Postupně rozvíjel jejich pohyblivost a byl v nich schopen držet stále menší předměty.
Koně
Od 3 let jezdil na koni, což je na jezdectví nízký věk i pro zdravé dítě. Dostal upravené sedlo, do kterého mu připevnili nohy. Z pevné pozice se pak nakláněl a natáčel, aby pahýly paží koni dával pokyny. Z jízdy byl nadšený. Umožnila mu pohybovat se v dosud nepředstavitelné míře. Koně si proto rychle zamiloval.
Naučil se s nimi hovořit, jako by mu rozuměli. V pozdějším věku hodně cestoval a jezdil na koních, kteří jej neznali a na jeho hendikep nebyli zvyklí. I ony cizí koně dokázal chlácholit a přesvědčovat jemným tónem, kterým se na ně naučil mluvit v dětství.
Kostel Nejsvětějšího srdce páně na panství Borris postavili v roce 1825, poté co Arthurův otec konvertoval k protestantství, aby mohl kandidovat do parlamentu. Když se narodil bezruký a beznohý Arthur, po okolí se šuškalo, že jde o boží trest za to, že protestantka Lady Harriet ulomila ruce a nohy soše panny Marie.
Všemu se jde naučit
Když bylo Arthurovi 6 let, jeho otec zemřel. Titul zdědil Arthurův prvorozený bratr, ale prozatím se o vše starala matka.
Nechala pro Arthura vyrobit invalidní vozík a postupně i další mechanická zařízení. Díky nim a díky cvičení přibíral další aktivity. Konci svých pahýlů už byl schopen i jemných pohybů. Používal je jako ostatní děti prsty. Byl v nich schopen držet hůl, kord i pistoli. Naučil se rybařit, jachtařit a lovit. Platil za špičkového lovce a jednoho z nejlepších jezdců v Irsku.
Knihy si věšel okolo krku a listoval prostřednictvím rtů. Když chtěl psát, pero si dal do úst. Zprvu jej posouval svými pahýly, ale stále lépe zvládal psát pomocí rtů. Matka ho učila malovat. A tak ústy maloval obrazy i psal povídky.
První velká cesta
V roce 1846 vzala Lady Harriet všechny čtyři děti na cestu do Egypta (byla zřejmě první Evropankou, která se tam vydala bez doprovodu muže). Patnáctiletý Arthur tam při rybaření spadl z lodi do Nilu. Plavání patří k činnostem, které bez rukou i nohou možné nejsou, a tak se málem utopil. Měl štěstí, do Nilu pro něj skočil místní starožitník.
Rodina pak pokračovala do Svaté země, kde navštívila všechna poutní místa.
Egypt poloviny 19. století byl velmi nebezpečná země. Lady Harriet se sem vydala s dětmi.
Proutník a cestovatel
Je trochu překvapivé, že i bez rukou a nohou Arthur už v dospívání přitahoval ženy. Snad to bylo tím, že výchova nastavená doktorem Boxwellem jej vedla k tomu, aby byl ve všech ohledech plnohodnotným mužem
V roce 1849 se k jeho matce donesly informace o jeho pletkách s hned několika dívkami. Asi byste to nečekali od ženy s tak pokrokovými názory na dětskou invaliditu, ale děvkařství nemohla vystát. Rozhodla se syna poslat do švédské Uppsaly a posléze do Moskvy spolu s jeho prostředním bratrem Thomasem.
V Rusku bratři dlouho nevydrželi. Chtěli vidět svět a vydali se na cesty. Na dlouhých trasách se Arthur vozil v proutěném košíku. V následujících letech procestovali Egypt, Persii, Anatolii a Indii. Odsud se chtěli plavit do Austrálie, ale Thomas zemřel na tuberkulózu.
Krajina u Osore poblíž Bangalore v Indii. V této zemi Arthur Kavanagh pobýval několik let.
Po smrti bratra se Arthur na dva týdny zavřel v indickém harému. To se však dozvěděla jeho matka a velmi se tím pohoršila. Přestala mu vyplácet rentu.
Arthur potřeboval příjem, a tak další tři roky pracoval u Východoindické společnosti jako kurýr. To bylo velmi dobrodružné povolání, přepadení byla na denním pořádku. Pro tak vynikajícího jezdce a střelce jako Arthur to bylo ideální. Naopak pro bandity musely být střelecké schopnosti posla bez končetin nepříjemným překvapením.
Zpátky v Irsku
Pak zemřel i jeho nejstarší bratr Charles a Arthur se ve svých 22 letech stal dědicem královské linie MacMurroughů. Z Indie se domů vydal na koni. Musela to být velmi dobrodružná cesta, o které bohužel neznáme podrobnosti.
Vrátil se do Irska a převzal panství. To ale bylo zadlužené. V letech 1845-1849 totiž v Irsku proběhl velký hladomor v důsledku neúrody brambor. Kvůli němu zemřelo na půl milionu lidí, další dva miliony emigrovaly.
Kavannaghovi svým nájemcům pomáhali i za cenu finančního vyčerpání. Na jejich panství se proto neumíralo. Ale i tak mnoho nájemců odešlo. Ti, kteří zbyli, nezvládali platit nájem. Dluhy rostly.
Nebyl by to Arthur McMurrough Kavanagh, kdyby nevymyslel plán. Nechal postavit pilu, jejíž návrh vlastnoústně narýsoval. Pak nechal stavět dřevěné domy, které rovněž navrhoval sám. Za své návrhy vyhrál cenu, ale pro nás je důležitější, že svou činností pozvedl místní ekonomiku a vyvedl panství z krize.
Když pak koncem padesátých let probíhala v blízkosti stavba železnice, Kavanagh žádal, aby vedla přes Borris. Železniční společnosti to nepřipadalo výhodné, ale když jí věnoval půdu, po které mohla železnice vést, brzo si plácli.
Borriský železniční viadukt postavili díky Arthurovi MacMurrough Kavanaghovi v roce 1860. Momentálně se nepoužívá a je kulturní památkou.
Svatba a děti
Mezitím se také zamiloval do své sestřenky Mary Frances Forde-Leathleyové a chtěl si ji vzít. Rodiče s tím souhlasili, protože najít pro dceru rovnocenného ženicha z vyšší třídy v té době bylo velmi obtížné. Sama Mary Frances však váhala. Obávala se, že Arthurovo postižení je dědičné.
Traduje se, že Arthur ji vzal na projížďku kočárem po svém panství a postupně jí ukázal několik svých levobočků, kteří měli všechny končetiny. A tak Mary Frances se sňatkem souhlasila. V následujících letech dala Arthurovi postupně sedm dětí. Všechny měly ruce i nohy zdravé.
Šerif
Koncem padesátých let Kavanagha královna Viktorie na rok jmenovala šerifem, což byl úřad, ve kterém se spojovaly úlohy soudce a správce. Podléhal přímo královně a byl zcela nezávislý na vládě.
Vzhledem k tomu, že už předtím byl velkým pánem, zprvu šerifství vnímal spíše formálně. Když ale obdržel šerifský úřad na další rok ve vedlejším okrsku, začal šerifství brát vážně. Vnímal jej další příležitost pomáhat prostým lidem.
Poslední den mých dvacátých let, zítra začínají třicátá. A že těch deset let stojí za ohlédnutí! Vstupoval jsem do nich v Indii jako tulák bez střechy nad hlavou. Jakých požehnání se mi dostalo! Snažil jsem se jich využít a nezneužít? Staral jsem se o lidi, které jsem dostal na starost? Pokusil jsem se být užitečný a naplňovat pozici, do které jsem byl přidělen? Těžké otázky. Snažil jsem se: ale vzhlížel jsem k Bohu o pomoc, trpělivost a odvahu, když jsem byl znaven a znechucen, aby mě naplnil vděčností a abych netoužil po věcech, jež mi nenáleží?
Poslanec
Od roku 1867 byl poslancem britské sněmovny za konzervativní stranu. Do Londýna se obvykle plavil svou osobní plachetnicí, kterou kotvil přímo u parlamentu na základě v té době již jinak nepoužívaného kotevního práva poslanců.1
Do sněmovní lavice jej nosil sluha. Arthur MacMurrough Kavanagh je jediným poslancem v historii britského impéria, který dostal zvláštní povolení od předsedy sněmovny, aby si na jednání parlamentu mohl brát sluhu.
Když mu sluha nasadil ceremoniální plášť a čepici, nebylo ani poznat, že se od ostatních poslanců něčím liší, alespoň pokud se právě nehlasovalo.
Sál sněmovny parlamentu Spojeného království, 70. léta 19.století. Tehdy zde zasedal i Arthur MacMurrough Kavanagh. Jeho nepřátelé mu zde hanlivě říkali Želva. Pro ostatní byl ovšem ctihodný gentleman.
Stal se pověstným řečníkem a považovali jej za vůdce irských konzervativců. Vytrvale bojoval za práva rolníků a pracujících v duchu společenské odpovědnosti, ke které jej v dětství oba rodiče vedli. Přitom však hájil také práva vlastníků půdy.
Éra šlechty a pronájmů půdy však pomalu končila. Díky povinné školní docházce přibývalo Irů, kteří byli schopni číst, často i anglicky. A tak četli noviny a začali se hlásit o svá práva. Většina vlastníků půdy a konzervativců nebyla tak osvícená jako Arthur Kavanagh, a tak ve volbách roku 1880 drtivě vyhráli liberálové. Arthur Kavanagh své křeslo neobhájil a v parlamentu skončil. Vnímal to jako potupu. Jako zradu od svých voličů.
Liberálové si jej nicméně pro jeho názory i práci velice vážili a jmenovali jej do komise, která se měla zabývat narovnáním vztahů majitelů půdy a nájemců.
Je jedním z nejschopnějších, ne-li nejschopnějším gentlemanem z Irska mezi členy opoziční strany. Vedle schopností má též nezávislou mysl a neostýchám se nazvat jej – odpustím-li mu jeho východiska – mužem liberálních a osvícených citů.
Kavanagh tu roli vděčně přijal. Když však komise vydala závěry k posílení práv nájemců, hlasoval proti. A vlastnoručně, tedy vlastnoústně, sepsal dlouhé disentní stanovisko, které obsahovalo přes 7600 slov. Jeho návrh tehdy neprošel, ale o několik let později se k němu Gladstonův nástupce Lord Salisbury vrátil při reformě vlastnictví půdy, která v podstatě platí dodnes.
Irsko se počátkem 19. století stalo součástí Spojeného království. Později bude bojovat o nezávislost. Za života Arthura McMurrough Kavanagha to ještě nebylo na pořadu dne. Proběhl velký hladomor, bylo třeba modernizovat vlastnictví půdy. A on byl u toho.
Smrt
V roce 1886 Lord Salisbury nabídl Kavanaghovi místo ve své vládě. Ten by rád přijal, ale onemocněl právě cukrovkou. Ta tehdy, před objevem inzulinu, byla velmi závažným onemocněním.
Od té doby jeho zdraví rychle chátralo. Onemocněl zápalem plic, hubnul. Na Vánoce 1889, když mu jeho děti u lože zpívaly koledy, vydechl naposled.
Vidíme, že Arthur MacMurrough Kavanagh nakonec pro svou rodinu a zemi nebyl žádným božím trestem, nýbrž požehnáním. Jeho život se stal inspirací pro postupy při výchově hendikepovaných dětí. A hlavně pro všechny, kdo věří, že mají těžký život.
Poznámky: 1) Jachting v onom období obecně provozoval velmi rád. Online si můžete v angličtině přečíst jeho cestopis o plavbě lodi Eva Středozemním mořem.
