Článek
Jako náctiletý jsem po Praze jezdíval na černo. Bylo to trochu z rebelství a trochu z šetrnosti — revizorů tehdy bylo tak málo, že se jezdit bez jízdenky finančně vyplatilo. Dělalo to tak mnoho mých vrstevníků.
Jeden o pár let starší kamarád revizory nesnášel. Nemohl jim odpustit, že někdy překračují své pravomoci a že kasírují zahraniční turisty, kteří nepochopili systém jízdného v pražské dopravě. Tvrdil, že to dělá republice ostudu. S oblibou se proto bavil tím, že oknem z vestibulu sledoval kontrolu jízdenek na nástupišti stanice Muzeum a měl připravené označené jízdenky. Když se tam cizinci bez lístku dostali do potíží, sjel po eskalátoru a tvrdil, že cestuje s nimi, má jejich jízdenky a oni se mu pouze na chvíli ztratili.
Jiný kamarád mi celé devadesátky vyprávěl, že jezdí bez lístku a nic si z revizorů nedělá — prostě jim ukáže občanku a nechá si napsat pokutu, protože dopravní podnik nemá, jak ji z něj vymoci. Nashromáždil tak desítky pokut a pyšně o tom vyprávěl až do chvíle, kdy začal platit exekuční řád. To pro něj byla životní rána. Musel se sakra ohánět, aby dopravnímu podniku, advokátům a exekutorům zaplatil několik milionů.
Já takový šok nepotřeboval. Nejsem zas takový dobrodruh a na černou jízdu jsem vlastně nikdy neměl nervy. Byla pouze otázka času, kdy mi dojde, že život je lepší a jednodušší, když respektuji pravidla.
Ještě dlouho poté, co jsem si začal kupovat permanentku, jsem ale v MHD ostražitě zkoumal každého, kdo nastoupil. To už je naštěstí několik let pryč a jsem za to rád. Obtížně chápu těch několik kamarádů a známých, kterým stojí za to jezdit bez jízdenky.
Honička Prahou
Jedním z nich je Martin, mladý podnikatel s nadprůměrným výdělkem. Ačkoliv nemá o peníze nouzi, zásadně si nekupuje lístky. Nerad totiž platí. Ve vlaku se jednou zkoušel prokázat fotkou cizí slevové karty. Když to nevyšlo, po zbytek cesty na průvodčího spílal. Právě s Martinem jsem zažil následující příběh.
Stalo se to jednoho horkého letního odpoledne, v jakém se člověku nechce nic dělat a snaží se schovat před vedrem někde, kde mají pití a klimatizaci. My s Martinem jsme se rozhodli, že si půjdeme zahrát poker do casina na Václavském náměstí.
Natěšení na hru jsme v družném hovoru nastoupili do tramvaje na Jiřího z Poděbrad. Ledva se zavřely dveře, dva vysocí mladí pánové poblíž nás vytáhli odznaky.
„Dobrý den, kontrola jízdenek,“ oslovovali cestující a ti rutinně ukazovali lístky. Ani jsem se Martina neptal, zda má lístek, protože mi to bylo úplně jasné. Zkoumavě jsem na něj koukal. Měl sluneční brýle, takže mu nebylo mu vidět do očí a nedokázal jsem odhadnout, na co myslí.
Jeden z revizorů přišel k nám a požádal o jízdenky. Ukázal jsem lítačku. Martin provinile vysvětlil, že si bohužel zapomněl všechny doklady — ale lítačku doma opravdu má. Revizor mu nabídl společnou návštěvu policejní stanice kvůli identifikaci. Martin souhlasil. Působil tak pokorně a důvěryhodně, že jsem tomu na chvíli uvěřil i já.
Na Italské všichni tři vystoupili, já zůstal v tramvaji. „Za chvilku se uvidíme,“ ujistil mě Martin.
Stáli vedle sebe na zastávce a čekali, až tramvaj odjede, aby mohli přejít ulici. První revizor se otočil k druhému. Na vteřinu si Martina přestali všímat. A on v tu chvíli vystřelil po chodníku z kopce Vinohradskou třídou.
Je trénovaný sportovec. Běhá několikrát týdně, i když pouze na pásu v tělocvičně. A do tohoto běhu dal vše. Už byl o blok dál, když si jeden z revizorů všimnul situace. „Hele, utekl,“ dloubl do kolegy loktem. „Dáme ho?“ V tu chvíli se dveře zavřely. Revizoři vystartovali za Martinem skoro přesně ve chvíli, kdy se tramvaj rozjela.
Samozřejmě byla rychlejší než oni. Za pár vteřin jsem míjel Martina. Už neběžel, vítězně si vykračoval. Smál se a mával mi. Ukázal jsem prstem za něj. Ohlédl se a znovu se rozběhl. Bylo to v poslední moment. Revizoři už byli pár metrů od něj. Moc mě zajímalo, jak se honička vyvine, ale tramvaj jela dál a na chvíli mi všichni tři zmizeli z výhledu.
Museli ale běžet opravdu rychle. Když jsem vystoupil na zastávce u Národního muzea, Martin právě po chodníku přibíhal k magistrále. Svítila mu červená, ale ta ho nemohla zastavit. Kličkoval mezi brzdícími auty a nedbal toho, že na něj všichni troubí. Vyhnout se pokutě pro něj v tu chvíli bylo důležitější než holý život.
Připadalo mi to jako v americkém filmu a čekal jsem, že pronásledovatelé vběhnou do vozovky za ním. To se ale samozřejmě nestalo. Spořádaně se zastavili a počkali na zelenou stejně jako já. Jakmile se jim rozsvítila, hned se rozběhli. Na chvíli mi zmizeli z očí.
Šel jsem za nimi a v duchu si říkal, že Martin už určitě vběhl do metra a ztratil se jim, protože ve vestibulu nedovedou odhadnout, kterým výstupem jim utekl.
Když jsem došel na kraj Václaváku, zjistil jsem, že ho to nenapadlo. Revizoři stáli před vchodem do casina a rozmýšleli se, co dělat. Martin patrně vběhnul dovnitř a revizoři se nedostali přes recepci, protože se nechtěli registrovat. Měli ho ale v pasti.
Chvíli jsem váhal a pak jsem došel k nim. Na to, že právě uběhli 600 metrů, nebyli vůbec udýchaní. Martin měl smůlu na sportovní typy.
„Vyřiďte mu, že bez policie to má za tisíc a s policií za dva,“ požádali mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nevím, které straně fandit. Byl to konflikt mezi kamarádem a stranou, která byla v právu.
Vešel jsem dovnitř a zapsal se na recepci. V herní místnosti už byl Martin a nadšeně se chlubil manažerovi casina, jak utekl revizorům. Vyvedl jsem jej z omylu: „Viděli tě vběhnout sem. Nechtějí se registrovat, tak čekají na policii. Vzkazují, že bez ní to máš levnější.“
Byl překvapený, ale než stihl reagovat, od recepce jsme slyšeli hlasy. Do místnosti vstoupili revizoři v doprovodu dvou uniformovaných policistů. Pozdravili se s Martinem. Navzájem si ocenili sportovní výkony a poražený Martin suše otevřel peněženku. Měl v ní přinejmenším třicet tisíc korun.
