Článek
„Postarej se o Rusko,“ řekl prý Jelcin svému nástupci. Netušil, že význam těch slov je pro oba jiný. Putina si patrně vybral především proto, že potřeboval milost pro sebe a svou rodinu.
Milost skutečně dostal, ale v následujících letech přestal být svobodným člověkem. Směl pouze velmi omezeně vystupovat na veřejnosti a s novým prezidentem dokonce povinně slavil své narozeniny. Dnes je v rétorice putinovské propagandy symbolem úpadku, který moudrý Putin napravuje.
Jelcin ale zdaleka nebyl jediný, kdo se v Putinovi mýlil. Prezident George Bush mladší po prvním setkání prohlásil, že „nahlédl Putinovi do duše“ a „považuje jej za přímočarého a důvěryhodného.“ Postupně si uvědomoval, že se mýlil. Velkou indicií o Putinově vnímání světa bylo, když na jednom z jejich posledních setkání Putin nediplomaticky konstatoval, že jeho labrador by Bushova teriéra Barneyho „rychle odpravil.“ Ani pak si ale Bush (ani jeho nástupce Obama) naplno nepřipustil, s kým má co do činění.
Putin se s oblibou nechává fotit a natáčet tak, aby působil jako energický sportovec a dobrodruh. Jde o jeden z mnoha způsobů, jak buduje kult své osobnosti. U nás z toho máme legraci — v nultých letech u nás například kolovala montáž Putina, který oblečen pouze do půl těla jede na medvědu.
Podobně, ale často ještě více, se v Putinovi zmýlilo mnoho (nejen) západních politiků. Jejich pozvolná deziluze byla příliš pomalá, aby stačila docenit rostoucí obludnost Putinovy povahy.
Přes 20 let se s ním západní státníci setkávali a viděli v něm partnera. Zejména v jeho prvních funkčních obdobích šlo o setkání bodrá. Na dobových záběrech vidíme Bushe, Blaira, Chiraca, Schrödera, Merkelovou, Berlusconiho, Sarkozyho, Obamu, Camerona, Prodiho a mnohé další, jak si s Putinem nadšeně třesou rukou, chechtají se a bodře vtipkují.
Vztahy tehdy byly tak dobré, že při jednání v sídle velitelství NATO Putin žertem navrhl přejmenovat budovu na Radu Sovětů a tím vtípkem vzbudil všeobecný smích. Evropa brala Putina i jeho Rusko jako přítele a nekriticky budovala závislost na jeho plynu. Přecházela přitom četné varovné signály.
K těm patřila například postupná obměna oligarchů z éry Borise Jelcina za novou loajální generaci, otrava Alexandra Litviněnka radioaktivním poloniem v roce 2006, odtržení Abcházie a Jižní Osetie v roce 2008, potlačování skutečné politické opozice, rostoucí počet politických vězňů, indicie o podílu tajné služby FSB na teroristických útocích z roku 1999 (staly se záminkou k druhé čečenské válce) nebo rošáda v prezidentské funkci s Dmitrijem Medveděvem.
S královnou Alžbětou II., jejím chotěm princem Filipem a premiérem Tony Blairem v roce 2005. Vlevo za Putinem jeho tehdejší manželka Ludmila. V nultých letech evropští politici k Putinovi přistupovali s entuziasmem a důvěrou.
Tehdy jsme vtipkovali, že Putin a Medveděv se budou střídat až do konce svých životů. Nenapadlo nás ani ve snu, že Putin posléze změní ústavu a prezidentovat už bude navždy sám.
Nenapadlo to patrně ani Medveděva, který se pokusil vládnout liberálněji a odklonil se od Putinových not. Putin jej za to po návratu do prezidentské funkce v kremelské mocenské hierarchii odstavil do druhé řady, později dokonce do třetí. Z obavy o svůj osud se pak Medveděv radikalizoval. Dnes je z něj tragikomická figurka, která obden vyhrožuje jadernou válkou a tím zaměstnává západní novináře.
Putin zjevně nesnese opozici ani ve svém kruhu nejbližších. Dobře to chápou nohsledi, kteří to s ním táhnou od začátku nebo téměř od začátku jeho panování. Jejich absolutní loajalitu jim Putin oplácí stejnou mincí a je dokonce ochoten jim odpouštět neschopnost.
Důstojník KGB a Stasi Vladimir Putin v osmdesátých letech. V té době se seznámil s některými lidmi, kteří jej provázejí dodnes. Když v roce 1989 v Drážďanech narychlo pálil svazky KGB, ještě nemohl vědět, že mu nástupkyně slavné tajné služby jednou bude sloužit, až bude obnovovat ruské impérium.
I díky nim je u moci déle než jeho vzor Brežněv (19 let vlády) a pomalu dohání Stalina (31 let vlády). S oběma má mnoho společného, více se však podobá prvnímu jmenovanému. Není divu. V Brežněvově neostalinské říši vyrůstal, takže zkažený stát držený pohromadě silou považuje za přirozený stav věcí. Rozpad sovětského bloku v roce 1989 nesl velmi těžce, ještě více jím otřásl rozpad samotného Sovětského svazu v roce 1991.
Za 25 let své vlády ale dokázal Rusko dovést zpátky tam, kde bylo za Brežněva: na pokraj ekonomického krachu a k úplnému morálnímu rozkladu. Vede vyčerpávající válku o území, „kam vstoupila noha sovětského vojáka,“ čímž navazuje právě na Brežněva. Nedbá ztrát a neuznává chyby, čímž navazuje na Stalina.
Tatam je rozkvět vztahů se Západem z devadesátých a nultých let. Putin je v ješitné snaze obnovit velikost ruského impéria zničil a pošlapal. Zemi dovedl do izolace a k závislosti na Číně; ekonomické vztahy buduje s rostoucími ekonomikami třetího světa, ale také třeba se Severní Koreou.
Putin má zhoubný vliv i na Afriku. Ruská žoldnéřská „soukromá Vágnerova armáda“ tam pomáhá diktátorům udržet se u moci. Pro Rusko jde o geopolitický nástroj i zdroj příjmů.
Fašistické Rusko
Svou moc na domácí scéně staví na loajální menšině i na mlčící většině, která se obává cokoliv dělat, takže raději akceptuje status quo. Je to pochopitelné — vždyť třetí skupina, tedy uvědomělí a vzpurní občané, čelí ekonomické i politické perzekuci, sledování, končí ve vězení nebo dokonce na frontě. Významnější oponenti pak pro výstrahu umírají tak, aby nikdo nezůstal na pochybách, co způsobilo jejich smrt, ať už k ní dojde pádem z okna, otravou radioaktivním poloniem či novičokem, výbuchem letadla nebo zastřelením ve stínu věží Kremlu. To jsou metody, které zná Putin z KGB a dovedl je k dokonalosti.
Pomáhal mu s tím patrně jeho nejdůležitější souputník Nikolaj Patrušev, se kterým se seznámili už v KGB, spolupracovali spolu v devadesátkách v rámci „leningradské mafie“ a dokonce v první den Putinova prezidentství 31. 12. 1999 spolu letěli vrtulníkem na ruskou základnu v Čečensku předvést Rusku a světu, že nemají strach o sebe ani o manželky, které tam vzali s sebou. Zkušenosti z KGB a z Petrohradu mají společné s několika dalšími lidmi z Putinova kruhu nejbližších, mimo jiné i s oběma šéfy tajných služeb.
Ruskou společnost zásobují propagandou, která dalece předčila propagandu SSSR. Nevychází totiž z lidu vzdálených marx-leninských žvástů, nýbrž z ruské duše, jejího nacionalismu, pýchy, rozevláté rozpínavosti a zvyku podvolit se sebenesmylnější autoritě panovníka a jeho pochopů.
Nebuduje se už ovšem žádný komunismus, ale specifický ruský fašismus, zvaný také putinismus. Z toho těží pouze elity a běžný člověk je v něm bezmocný. Jedním z pilířů režimu je mýtus o Velké vlastenecké válce, ve které hrdinní Sověti zachránili svět před Hitlerem za cenu obrovských ztrát. Tento narativ odůvodňuje povinnost usilovat o spásu světa a položit za ni život.
Někdy okolo roku 2015 se Putin shlédl v předposledním carovi Alexandru III. a začal mu odhalovat sochy. Imponuje mu image ochránce a milovníka Ruska, snaha o rusifikaci Ukrajiny, výška 193 cm i trauma, které měl car z toho, že byl svědkem násilné smrti otce. Z vnější je patrné, že Putin má mnohem více společného se sovětskými vůdci než s Alexandrem. Putin se ovšem skrze vztah k carovi vnímá jako pozitivní dějinnou postavu, která razí ideu velikosti Ruska na úkor ostatních. K carově traumatu se patrně vztahuje nejen kvůli pádu SSSR, ale i v obavě, že dopadne jako diktátoři jako Kaddáfí nebo Husajn, které západ sesadil.
Hybridní válka
Teprve v roce 2014 západní státníci z velké části prozřeli a uvědomili si, že Putinovo Rusko není civilizovaný evropský stát. Stalo se to, když jejich „kamarád“ Putin zahájil válku na Donbase a vojensky anektoval Krym pouhých pár dní poté, co spolu vtipkovali a fotili se na zimních olympijských hrách v Soči. Neradi si připustili, že s Putinem už nenajdou společnou řeč.
Prezident Obama vyprávěl, že v následném telefonátu Putin popřel, že by měl s neoznačenými vojáky na Donbase cokoliv společného. „Vladimire, o tom nás nepřesvědčíš, vždyť je přece vidíme na satelitních snímcích,“ řekl prý na to Obama, ale Putin to ignoroval a změnil téma.
Sebeneuvěřitelnější alternativní výklady událostí se staly významnou součástí Putinovy propagandy na domácí půdě i na venek. Jejím cílem není vnutit příjemci konkrétní narativ, ale zahltit jej a zpochybnit, že je možné se dobrat pravdy.
Tehdy jsme si u nás začali všímat pronikání ruských narativů i u nás. Dostávaly se k nám prostřednictvím sociálních médií, proruských dezinformačních webů, řetězových e-mailů a také kvůli proruským politikům, k nimž se bohužel řadil i jeden velmi mocný muž: tehdejší prezident republiky Miloš Zeman.
Ten mj. propagoval ruskou propagandistickou televizi RT, před Putinem vtipkoval, že by se měli novináři likvidovat, podpořil Rusko v kauze atentátu novičokem nebo zpochybnil závěry vyšetřování ruské sabotáže ve Vrběticích.
Rok 2017, kdy už Putin anektoval Krym a zuřila válka na Donbase. Setkání prezidentů Zemana a Putina byla vždy bodrá a přátelská. Když v roce 2022 Putin zaútočil na Ukrajinu a Zeman musel vztah přehodnotit, neuznal, že by se mýlil — přišel s tím, že se Putin zbláznil. Nadále však šíří staré narativy, které sám vymyslel a které ruské propagandě konvenují — třeba ten vrbětický. Jak budou historici vykládat jeho vztah k Rusku?
Ačkoliv odborníci už v té době mluvili o hybridní válce, naše země (nejen kvůli Zemanovi) proti ruskému vlivu zasahovala pouze omezeně a ten rostl. Projevoval se rostoucí radikalizací a fašizací té části společnosti, která ruské narativy přijímala. Nebyli jsme v tom sami.
Rusko systematicky zasahovalo do amerických prezidentských voleb v roce 2016 a pomohlo k vítězství Donaldu Trumpovi. USA tomu nedokázaly účinně zabránit. A jako už tolikrát v uplynulém čtvrtstoletí, i tehdy Západ míru nebezpečí podcenil — nějaká opatření podnikl, ale ruský vliv sílil dál.
Vedle Zemana se k Rusku a Putinovi chovali vstřícně a přátelsky i další politici, třeba Silvio Berlusconi, Viktor Orbán, Robert Fico a samozřejmě také Donald Trump, který ruského prezidenta po celé první funkční období doslova opěvoval.
Ti všichni mají společné rysy nejen mezi sebou, ale do jisté míry i se samotným Putinem: autoritářský přístup k vládnutí, populismus, relativizaci pravdy, vazby na korupční struktury, bezostyšnou ochotu fašizovat stát.
Hodí se jim četné narativy a konspirační teorie, které Rusko šíří. Pomáhají jim manipulovat voliče, rozdělovat společnost a udržovat si moc.
Jak vidí Vladimir Putin Západ? Jako slabý a dekadentní. Vždyť ruský prezident umlčí každý zdroj odlišných názorů v ruské společnosti, potenciální nositele nežádoucích vlivů přinejmenším označí za cizí agenty a bedlivě sleduje. Západ naopak ve jménu svobody slova vědomě nechává pronikat ruskou propagandu do veřejné debaty a ovlivňovat veřejné mínění, čímž umožňuje politikům spřízněným s Putinem získat politickou moc. Když v Rusku povstali vágnerovci, Putin situaci uklidnil; provedl čistku a vůdci povstání krátce poté zemřeli při nehodě. Když Trumpovi stoupenci násilím obsadili americký Kapitol, USA nedokázaly Trumpa potrestat a on se znovu stal prezidentem — mimo jiné i s programem omilostnit odsouzené povstalce. A tak dále. Zmanipulovaná část západní společnosti Putina vnímá jako obhájce tradičních hodnot, pravdy a práva. Pro starého kágébáka to musí být k popukání.
A pak přišel rok 2020 a sním pandemie covidu. Pro ruskou propagandu to byla příležitost, kterou naplno využila. Vydatně nás zásobovala konspiračními teoriemi a dokonale zmátla veřejnost.
Ověřila si při tom, že dokáže ovlivňovat západní veřejné mínění do takové míry, aby politici během krize přijímali špatná klíčová rozhodnutí. Domnívám se, že toto zjištění byl jeden z faktorů, proč se Putin o dva roky později rozhodl k invazi na Ukrajinu.
Ta se nevyvinula podle jeho představ a místo dvou dnů trvá tři roky. Tři roky plné válečných zločinů a hrůz, tři roky po které Putin žene své vojáky na smrt, zabíjí civilisty. A vyvíjí ještě větší úsilí, aby ovládal ruskou společnost a aby rozhádával nás na Západě, ničil naši morálku a naše spoluobčany měnil v „dezoláty.“
Daří se mu to. Půlka světa se kvůli němu dohaduje o nesmyslech.
Premiéři Ukrajiny Denys Šmyhal a Slovenska Eduard Heger spolu s vysokými úředníky EU prohlížejí otřesný masakr v Buči. Takto fašistické Rusko „denacifikuje“ Ukrajinu. K tomu šíří tvrzení typu, že si to Ukrajina udělala sama. Mnoho lidí u nás a jinde na Západě těm nesmyslům kupodivu věří. V agresorovi vidí spasitele, v napadené zemi viníka. Něco takového předvídal George Orwell.
Alespoň si díky tomu konečně připouštíme míru, do jaké je schopen ovlivňovat názory našich lidí a politiků. Bohužel už je pozdě na snadné řešení.
Nikdy už nespočítáme škody, které Vladimir Vladimirovič Putin svou vládou a hybridní válkou způsobil. Nezjistíme, kolikery volby na světě ovlivnil nebo dokonce rozhodl. Nedozvíme se, zda způsobil brexit. Vlastně tápeme i v tom, jak proti jeho vlivu bojovat v budoucnu.
Víme však velmi dobře, že je válečným zločincem, apoštolem strachu, lži, nenávisti a smrti. Jen ve válce na Ukrajině už padlo nebo bylo zraněno přes milion lidí.
Vrátil Rusku imperialismus, korupci i bezohlednost k osudu člověka. Svůj vzor Leonida Iljiče Brežněva překonal nejen v délce vlády, ale i v jejích důsledcích. Vypadá to, že stejně jako Brežněv hodlá vládnout až do smrti.
Stal se bezkonkurenčně nejhorší postavou 21. století a řadí se k nejhorším postavám dějin. Už protože nikdo nikdy ve světě nezasel tolik zášti jako rozsévá on.
A to ještě není konec.
Text představuje názor autora, je nutně zjednodušující a mnohé pomíjí. Zdroje faktických informací: archiv autora; odkazy v textu; Vlad Vexler: Why Russian History Repeats Itself; Frédéric Pons: Vladimir Putin, Ottovo nakladatelství, 2019. Creative Commons Attribution 4.0.
