Kdo falšuje historii, nepoučí se z ní. Putin opakuje chyby svých předchůdců

Kdyby Rusové neměli potřebu zamlčovat své chyby a omlouvat je, mohli by se z chyb poučit a neopakovat je. Jenže oni svou historii přepisují, aby jejich předci vypadali jako silní a neomylní hrdinové.

Když pak Rusové ve své zfalšované historii hledají poučení, nacházejí jej v budování totalitní společnosti, kde vládnoucí elita určuje přípustný názor na důležitá společenská témata včetně historie. Tím se Rusové udržují v bludném kruhu. Dokud zfalšovanou historii neodhalí, nedovedou pochopit a vstřebat svou historickou zkušenost.

Tento problém se vyskytuje v úplně všech sférách ruské společnosti, nejviditelnější však je na válce s Ukrajinou.

Sovětský svaz předem věděl, že Německo 22. června 1941 napadne Sovětský svaz. Stalin měl desítky varování od své rozvědky i od spojenců ze zahraničí. Přesto do poslední chvíle nevěřil, že k útoku dojde. Lidi, kteří plnili svou povinnost a upozorňovali jej na nebezpečí, ponižoval a trestal. Věřil, že Německo na SSSR nezaútočí. Povinností všech bylo se té víře přizpůsobit.

Také v srpnu 2024 Rusko vědělo, že přichází útok. Tentokrát od Ukrajiny, státu, se kterým je Rusko už dva a půl roku ve válce. Ani tentokrát se na útok nikdo nepřipravoval. Stát si totiž poučení z roku 1941 nevzal. V Rusku stále, nebo spíše opět, vládne autoritativní totalitní panovník, jehož vůli se nikdo nesmí postavit.

Onen panovník říká, že stát ve skutečnosti neválčí se státem Ukrajina, ale provádí „speciální vojenskou operaci.“ Taková „speciální vojenská operace“ se narozdíl od války nemůže rozšířit na území Ruska. Proto Rusko nemá připravenou obranu. Proto v souvislosti s aktuální ukrajinskou invazí hovoří o „teroristickém útoku,“ který podle něj provádí „nacisté“ nebo „banderovci.“

Ukrajinská armáda v jeho myšlení v podstatě neexistuje, protože neexistuje ani Ukrajina. Je to podle něj ztracená část Ruska.

Německý útok roku 1941 přišel v době, kdy se Rudá armáda potýkala s velkými personálními problémy. Ve vykonstruovaných procesech nechal Stalin zlikvidovat většinu vedení armády. Celkem nechal popravit 3 z 5 maršálů SSSR, 13 z 15 velitelů armád, 62 z 85 velitelů armádních sborů, všech 16 komisařů armád, 14 z 15 armádních generálů. 110 ze 195 velitelů divizí a 220 ze 400 velitelů posádek buď nechal popravit nebo poslat do gulagu. Noví velitelé pak měli minimální vojenské znalosti a zkušenosti, neměl je ani kdo učit. Stalin si vlastně vyšlechtil neschopnou armádu.

Personální problémy současné ruské armády mají do rozměrů situace po stalinských čistkách daleko, nesou však stejné rysy. Velitelé své pozice získávají na základě loajality a nikoli schopností a zkušeností. Schopní lidé ze svých funkcí pod záminkami odchází nebo rovnou „padají z okna“. Od takto šlechtěného velení ani nelze čekat, že bude fungovat, jak je zapotřebí. To se projevuje i na vybavení.

V roce 1941 bylo vybavení Rudé armády značně zaostalé. Zatímco zavražděný maršál Tuchačevskij byl zastáncem modernizace armády, spoluautor čistek maršál Vorošilov totiž hájil Stalinův názor, že armáda je vybavena dostatečně. Maršál Buďonnyj byl dokonce přesvědčen, že v druhé světové válce bude hrát velkou roli jezdectvo.

V jednadvacátém století už Rusko deklarovalo víru v moderní armádní technologie. Některé projevy Vladimira Putina o supermoderních ruských zbraních nápadně připomínaly triky z filmu Iron Man. Jenže když pak Putin rozpoutal válku na Ukrajině, ukázalo se, že ruská výbava není tak moderní a velká, jak se Rusko tvářilo.

Dílem proto, že o tom lhalo, dílem proto, že vedení armády je neschopné a zkorumpované, takže se o sklady nestará.

V Rusku totiž boj s korupcí spíše předstírali. V jeho jménu zatýkali především nepohodlné lidi a korupci ve skutečnosti neřešili. Ruský stát ve skutečnosti na korupci stojí na všech úrovních od posledního úředníka po samotného Putina.

Samotné pojmenování „speciální vojenské operace“ pak připomíná údajnou „bratrskou internacionální pomoc,“ jak Brežněv v roce 1968 nazval invazi do Československa. V obou případech jde o akci, jejímž cílem je dobýt nebo udržet území. V obou případech pak na základě nepřesných a lživých zpravodajských informací politické vedení i vojáci naivně věřili, že obyvatelstvo bude jejich armádu vítat jako zachránce.

V obou případech ruský agresor v důsledku své pokrytecké imperiální snahy o „zachraňované“ satelitní území přišel. Obyvatelé sebespřátelenějších států totiž preferují svobodu a nechtějí žít v okupované zemi.

Putin tak útokem na Ukrajinu zopakoval chybu svého předchůdce neostalinisty Brežněva, protože si z ní Rusko nevzalo poučení a přepisovalo historii. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se nepoučí ani tentokrát. Můžeme tedy očekávat, že v budoucnu bude okolním státům opět „pomáhat.“

Nám v roce 1968 pomáhalo proti „pravicovým silám“ a „kontrarevoluci,“ dnes Ukrajinu zachraňuje před „komunismem“ a „nacismem.“ Proti čemu bude asi „pomáhat“ příště? A komu?

Problémy nepoučitelné pokrytecké ruské nátury ovšem nezačaly se Stalinem. Lidé jsou na to zvyklí, v podstatě neznají nic jiného. Není jim to příjemné, ale nepřipadá jim to nespravedlivé. Nemají dojem, že by s tím něco mohli nebo měli dělat. Lidé totiž v Rusku nikdy nebyli schopni něco změnit. Ruská společnost je zcela depolitizovaná. Věci zůstanou takové, jaké jsou.

Ruský imperialismus, korupce a bezvýznamnost člověka ve státě přetrvaly přes pád monarchie, komunistickou revoluci, stalinský režim, druhou světovou válku, Chruščovovo tání, Brežněvovo neostalinské zahnívání, Gorbačovovu snahu o přestavbu i rozkrádání za Jelcina. A samozřejmě trvají i v putinismu.

Vzpurní lidé končili v různých obdobích různě, například v chudobě, ve vězení, na Sibiři, na frontě, na dlažbě pod oknem nebo třeba u zdi před popravčí četou. Jejich osud ale nikdy nebyl dobrý. Podobné to bylo s okolními státy.

Zdůvodnění se měnilo, ale skutečný důvod byl a je vždy stejný: aby Rusko mohlo nadále tvrdit, že je silné a neomylné, aby pokračovalo v kurzu, který nastavilo kdysi dávno a který vlastně nikam nevede, který ve své nepoučitelnosti nedokázalo a  nedokáže změnit.

Pomyslný kurz nastavený dávno mrtvými cary se pokusili změnit Lenin, Chruščov, Gorbačov i Jelcin. Každý z nich chtěl směřovat jinam, ale to je vlastně jedno. Nastoupili po nich Stalin, Brežněv a Putin. Své předchůdce upozadili a nastavili znovu původní kurz: nikam.

Po desetiletí a staletí bylo Rusko zvyklé, že funguje tak, že nefunguje. Že své pochybné zájmy prosadí. Že mu všichni ustoupí.

Jenže v jednadvacátém století se situace změnila. Státy, které svou historii píší poctivěji než Rusko, se ze svých chyb poučily. Přestaly Rusku ustupovat, nastavují mu hranice, které samo nezná. S přiměřenou hrdostí můžeme říct, že k oněm státům patříme i my.

Rusko se díky naší neústupnosti utápí v problémech, které způsobuje konfliktem svých představ s realitou. Jedině díky tomu existuje naděje, že si konečně vezme poučení ze své historie.

Zdroje: archiv autora. Rusko soptí kvůli ukrajinským úspěchům. Stalin věděl o plánu Barbarossa, hrozbu však ignoroval. Why Russian Defenses Failed to Stop Ukraine's Invasion. Why Ukraine's Invasion Strategy Poses a Difficult Political Problem for Moscow. Čistky v Rudé armádě. V Rusku zatkli generála Šamarina. Za duben tak končí už čtvrtý vysoce postavený armádní činitel. Why Russians CHOOSE to Deny Reality. N. V. Gogol: Mrtvé duše, překlad citátu F. P. Russian media on Ukraine's invasion of Kursk. Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International.