Článek
Mnoho rodičů považuje rozmazlování za nejlepší způsob, jak projevit dítěti lásku. Často jde o rodiče, kteří sami v dětství mnoho příliš lásky nepoznaly a měly takovou výchovu, proti které se rozhodly vyhranit a samy jako rodiče „nebýt takové.“
Chtějí, aby jejich dítě bylo šťastné, aby mělo vše, co si přeje, a aby nikdy nepocítilo nedostatek. Jenže tento přístup, který mylně považují za bezpodmínečnou lásku, je ve skutečnosti formou zanedbávání — rodič nahrazuje výchovu automatickým naplňováním přání dítěte.
Jenže dítě, které dostane vše, co si přeje, zvlášť pokud to dostává okamžitě, se neučí zvládat zklamání. Místo odolnosti si buduje závislost na okamžitém uspokojování svých potřeb. V životě jej přitom nevyhnutelně čekají obtížné situace, ve kterých pak bude propadat frustraci.
Rozmazlování bude mít vliv i na jeho mezilidské vztahy. Protože se neučí respektovat hranice, bude na ostatní děti působit sobecky a ty s ním nebudou chtít trávit čas. Kvůli nedostatku interakce s ostatními dětmi se nemusí naučit dělat kompromisy a přijímat odmítnutí.
Rodič má ovšem povinnost a odpovědnost dítě vychovávat. Pokud toto zanedbává a přehnaně ho rozmazluje a neučí ho zvládat běžné každodenní situace, působí mu psychické strádání. Působit někomu psychické strádání je přitom definice psychického týrání.
Dítě se v obchodě rozčiluje a rodič musí situaci nějak zvládnout. Na někoho je to moc a vzdá se nebo to řeší trestem. Dítě ve skutečnosti potřebuje především nastavit hranice: vysvětlit a dodržet je. Úsilí za to stojí, u většiny dětí se chování zlepší už po jednom nebo dvou nákupech, kde ho rodič zvládl.
Ano, psychické týrání nemusí mít podobu otevřené agrese nebo neúměrného trestu. Někdy se skrývá právě ve zdánlivé laskavosti. Dítě potřebuje jasné struktury a vedení, aby se cítilo bezpečně. Bez hranic zůstává zmatené a může mít pocit, že ho nikdo skutečně nemiluje, protože mu chybí pocit jistoty a podpory. Nechápe, proč je vystaveno situacím, které jsou z jeho pohledu nepřiměřené a nespravedlivé, ale ve skutečnosti naprosto běžné.
Ve výsledku tedy dítě psychicky strádá — prožívá například nesnesitelné pocity frustrace, když mu například rodič nechce něco koupit v obchodě, když má po sobě uklidit hračky nebo když chce dělat něco jiného než ostatní děti. Při předcházení takovým situacím i při jejich řešení je důležité investovat čas a úsilí, vysvětlit situaci a neustoupit. Může to v tu chvíli být náročné, ale mnohokrát se to v budoucnu vrátí.
Chybou je naopak dítě kvůli nastavování hranic tělesně trestat. To je druhý extrém, dnes už naštěstí fakticky zakázaný zákonem. Tělesný trest dítě mate, účí ho ustupovat násilí a násilí používat.
Ne, dítěti rodič musí jít vzorem v řešení situací a přiměřeně se mu věnovat. Respektovat ho a jeho hranice, ale současně ho učit také respektu k ostatním a jejich hranicím. Vysvětlovat situaci v obchodě, při úklidu pokojíku a v kolektivu. Respektovat emoce dítěte. Ukázat mu, jak s nimi nakládat a jak situace řešit.
Láska a hranice jdou ruku v ruce. Milovat dítě neznamená rozmazlovat ho nebo mu dát absolutní bezbřehou volnost, ale nabídnout mu bezpečí, ve kterém může růst a poznávat svět s vědomím, že všechno má své hranice a pravidla. Respektovat ho a současně ho učit respektu k ostatním. Pak dítě může pochopit, že život není o okamžitém uspokojení, ale o trpělivosti, respektu a odpovědnosti.
Na takovou výchovu má dítě právo. Dává mu totiž možnost se rozvíjet ve vyrovnaného a sebevědomého jedince připraveného zvládat výzvy, které přináší život.
Zdroje: Archiv autora. Thomas Gordon: Výchova bez poražených, Malvern, 2012. Heinz Peter Röhr: Podminované dětství, Dialog, 2015. Heinz Peter Röhr: Sebeúcta u dětí, Portál, 2018. Proč své děti rozmazlujeme a jak se tomu vyhnout? Pavla Koucká, 2021, Šance dětem
