Článek
Začátkem srpna 1968 vlastizrádci odeslali zvací dopis do SSSR. Pak se připravovali na invazi a rozšiřovali své řady. Zapojili také člena ústředního výboru Karla Hoffmanna. Ten měl v komunistické straně na starosti spoje včetně Československého rozhlasu, kde dříve byl dokonce ředitelem. Proto měl během invaze hrát klíčovou roli.
16. srpna se v tajném resortu KSČ na Orlíku zúčastnil setkání se spiklenci Indrou, Kolderem, Švestkou a Pavlovským. Domluvili se, že nastávající invazi podpoří nepravdivým ujištěním, že mají zajištěnu hlasovací většinu v klíčových orgánech strany.
Informaci předali sovětskému velvyslanci Červoněnkovi, který ji telegrafoval do Moskvy. Dva dny před invazí, 18. srpna, tím Leonid Brežněv argumentoval dalším hlavám států Varšavské smlouvy.
Podobně jako ve filmu Vlny, i ve skutečnosti Hoffmann 21. srpna před druhou hodinou v noci nechal vypnout rozhlas, aby zabránil odvysílání Provolání Všemu lidu ČSSR a odsouzení invaze. Když zjistil, že se provolání přesto šíří, zděsilo jej to.
V podstatných rysech znal obsah prohlášení předsednictva ÚV KSČ, věděl, že bylo přijato legitimním orgánem a regulérní procedurou, že sice odsuzuje intervenci, ale současně vybízí občany ke klidu, a přesto všemi dostupnými prostředky usiloval o to, aby nebylo odvysíláno.
V průběhu invaze jej sovětští vojáci eskortovali, aby jej chránili před zatčením orgány Československa. Ačkoliv je hlavní postavou filmu Vlny, jeho vyobrazení ve filmu nejspíš jeho skutečné jednání v době invaze ještě zmírňuje.
Vztahy se Sověty i moc v KSČ si udržel i v dalších dnech a letech. Po celou dobu normalizace zůstal prominentním komunistou. Patřil k představitelům režimu, jejichž odchod Občanské fórum požadovalo již 19. listopadu 1989.
Zatímco Karel Hoffmann se snažil zabránit vysílání, před budovou Československého rozhlasu umírali lidé z opačných důvodů
Soud za vypnutí rozhlasu
Podobně jako další zrádci z roku 1968, i Hoffmann po sametové revoluci čelil podezření z trestného činu vlastizrady. Obviněn však nebyl v souvislosti s přípravou invaze, ale „pouze“ kvůli vypnutí rozhlasu. Hoffmann se hájil, že šlo o běžnou noční odstávku. To soudy odmítly, protože invaze vojsk byla mimořádnou situací. Na druhé straně ale považovaly za prokázanou spolupráci pouze se skupinou uvnitř státu, nikoliv s cizí mocí. Čin proto neřešily jako vlastizradu.
Městský soud v Praze Hoffmanna odsoudil za zneužití pravomoci veřejného činitele na 4 roky vězení. Vrchní soud rozsudek změnil na 6 let vězení za trestný čin sabotáže. To je pod běžnou spodní hranicí trestu za sabotáž, protože Hoffmannovi v té době bylo již 77 let a jeho zdravotní stav nebyl dobrý.
Odvolací soud souhlasí s tezí Městského soudu v Praze, že nikoho, a tedy ani obžalovaného, nelze stíhat pro odlišné politické názory na optimální podobu socialismu. To ovšem platí jen v případě, že takový názor prosazuje legitimními prostředky. Vstup vojsk Varšavské smlouvy v žádném ohledu nelze za legitimní označit.
Nakonec si Hoffmann odseděl pouhých 26 dní, pak byl propuštěn kvůli zdravotnímu stavu. To ale pořád znamená, že ve vězení za své činy během invaze strávil o 26 dní více, než všichni ostatní zrádci z roku 1968 dohromady. Nikdo jiný v souvislosti s invazí odsouzen nebyl.
