Vanuatský svátek Nakamal (Chief’s day) aneb Prezidentský guláš a parlamentní výčep v Port Vila

V pondělí 6. března do sebe ráno házím pár sušenek, které zapíjím kávou a spěchám do města, abych nepropásl oslavy státního svátku, tzv. Nakamal neboli Chief’s day.

Celý den pak trávím na Nambatu, vanuatském to Kapitolu, kde mám poprvé možnost seznámit se s místní tradiční kulturou.

Zároveň už také vím, kde se dá v Port Vile zadarmo najíst a kde čepují bezplatně pivo. Bohužel jen jednou do roka. A navíc se to pivo díky podnebí z organismu vypaří dříve, než se stačí ozvat močový měchýř.

Na závěr projevů všech přítomných ministrů a náčelníků několika kmenů premiér zabíjí mohutným dřevěným kyjem černého kance, kterého mu dva poskoci přidržují za uši. (Až dosud byl zřejmě zfetovaný kanec zakryt vrstvou papájových listů, aby z toho vedra nepošel ještě před smrtí.)

Poté prezident slavnostně otevírá vrata parlamentu či konventu, kde se konají zasedání vlády a kmenových náčelníků. Konečně chládek.

Po několika dalších projevech se začíná v parlamentním bufetu čepovat zdarma pivo, zatímco venku se již řadí davy do front před stánky, kde je pro národ připravené občerstvení na účet státní pokladny.

Všichni dostáváme polystyrénovou krabičku, v níž je jakýsi hovězí guláš s rýží a salát, zeleninový a bramborový (zřejmě s růžovým jamem).

Po obědě začíná kulturní program, na němž se podílí taneční skupiny jednotlivých kmenů z různých ostrovů vanuatského souostroví. (Souostroví tvoří zhruba 83 ostrovů a ostrůvků, na nichž se mluví více než 140 domorodými jazyky.)

Závěr kulturního programu je ve znamení ekstatického vystoupení členů hnutí, stoupenců proroka Johna Fruma, jednoho z nejvýznamnějších představitelů tzv. kultu kargo (z angl. cargo), jenž stál v čele mileniaristického hnutí, které vzniklo v r. 1949 na ostrově Tanna.

...

Navzdory Frumovu uvěznění a zákazu činnosti hnutí, jež bylo ve svém důsledku protikolonialistickým (jelikož Frum sliboval svým stoupencům vyhnání bělochů a získání jejich majetku, budou-li následovat jeho učení), po vyhlášení vanuatské nezávislosti (r. 1980) došlo k jeho obnově a jak vidno, neztrácí tato chiméra na vitalitě ani tváří v tvář moderní vědě, internetu a televizi (resp. logice a zdravému rozumu).

Podstatou svérázného náboženského kultu zvaného Kargo (z angl. Cargo cult) je v obecném významu jev, kdy po setkání dvou kultur – vyspělejší a primitivnější – primitivnější kultura, nechápající podstatu fungování a myšlení té vyspělejší, začne onu vyspělejší uctívat a napodobovat mechanicky některé její vnější aspekty. V užším významu – tj. v našem případě − je to skupina náboženských hnutí v Melanésii, která vznikala pod vlivem setkání s bělochy od začátku 19. století do konce II. světové války.

Vyznavači cargo kultu žijí v přesvědčení, že průmyslové zboží je tvořeno dobrými duchy, kteří slouží bělochům. Domnívají se, že opakováním bělošských „rituálů“ sami rovněž získají hodnotné zboží – cargo (angl. náklad, zboží).

Patrně nejznámějším příkladem je budování přistávacích ploch a atrap letadel a napodobování „rituálů“ pozemního personálu, které domorodci odpozorovali během přítomnosti americké armády v průběhu II. světové války (kdy získali prostřednictvím Američanů bezpracně mnoho užitečných věcí), považujíce rutinní činnost techniků za rituál k přivolání letadel se zbožím (cargo).

Konkrétním novodobým příkladem fungování kultu kargo může být situace, kdy za II. světové války byl např. ostrov Espiritu Santo prakticky okupován americkou armádou, jež jej přetvořila ve svou druhou největší pacifickou základnu, hned po Havaji. Tamní americkou posádku tvořilo až 300 tisíc vojáků, námořníků a letců[1] a základem života místní populace se stala jakási parazitická symbióza.[2]

V důsledku toho se tamní domorodci, fakticky dotovaní americkou správou, odnaučili pracovat. Právě s tím souvisí skutečnost, že tam také značně posílil kult kargo, jehož podstata spočívala v přesvědčení, že se stačí modlit a Bůh se již – konkrétně v tomto případě prostřednictvím americké vlády − postará o tvé živobytí (tj. konzervy, cigarety a oblečení ze skladů US Army).

-------------------------------------

[1] což představovalo desetinásobek místní populace. Pro představu, v současnosti zde žije kolem 40 000 obyvatel.

[2] Potápěči vyhledávaným podmořským památníkem americké přítomnosti na Espiritu Santo je proslulá lokalita Million Dollar Point, kam americká armáda při svém odchodu naházela nepotřebné vybavení a zbylé zásoby, včetně nákladních aut, jeepů, traktorů, letounů a milionů lahví Coca-Cola a limonády 7Up.

==========================================

Stručná faktografie:

Souostroví Vanuatu leží uprostřed Melanésie, přibližně 2 350 km východně od Austrálie, 500 km severovýchodně od Nové Kaledonie, západně od Fidži a jižně od Šalomounových ostrovů. V roce 1774 ostrovy navštívil mořeplavec James Cook, který je pojmenoval Nové Hebridy, a tento název se udržel do vyhlášení nezávislosti v roce 1980.  Na severu převládají tropické lesy, kde rostou obří stromové kapradiny, santálové stromy a týky. Na jihu se rozprostírají savany a suché lesy se vzácnými stromy kauri. Pobřeží podél oceánu je lemované korálovými útesy, které jsou ideálním místem pro milovníky potápění a šnorchlování.

Port Vila – hlavní město Vanuatu je největším městem ostrovů. Má zajímavou katedrálu, ale také největší banyán světa.

Rozloha: 12 200 km²

Obyvatelstvo: 200 000 obyvatel

Jazyk: bislamština, francouzština, angličtina

Měna: 1 vatu (VUV)

Náboženství: protestanti (62 %), řím. katolíci (14 %), animisté (7 %); přičmž údaje nutno brát s rezervou, jelikož u mnoha obyvatel jde spíše o synkretickou víru (s prvky tradičních kultů).

Národnostní složení: Melanésané (98 %)

Časové pásmo: Časový posun oproti ČR je + 10 hodin (zimní čas)

------------------------------------------------------

Nejznámějším zdejším rodákem je slavný malíř Aloï Pilioko, zvaný „Pacifický Picasso“, u kterého jsem během pobytu na Vanuatu bydlel:

... ale o tom možná až v některém z mých budoucích článků.

==========================================

Zdroj:

Výňatek z rukopisu mého „literárního cestopisu“

PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT (více viz http://www.cadpress.sk/cestovani/ ).

-----------

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm