Článek
V právě uplynulých komunálních volbách vybírali občané své zástupce do místních zastupitelstev.
Voliči většinou přistupovali k volbám uvážlivě a z navržených kandidátů zvolili většinou ty, kteří budou nejlépe splňovat jejich představy o zodpovědném a kvalifikovaném řízení obce. Tak také volby dopadly.
Po volbách, ale mnohde vznikly povolební slepence, mající většinou společné jenom to, že jejich účastníci nemají rádi vítěze voleb. Tak se do vedení obcí, vedle těch ve volbách úspěšných, dostanou i ti, kteří ve volbách moc velkou důvěru u občanů nezískali.
Jak tento přístup k povolebním jednáním o obsazení jednotlivých radnic vyhodnotí sami občané, to mohou ukázat další volby. A nejenom ty komunální.
Ve stejném termínu proběhly i volby do jedné třetiny horní parlamentní komory, Senátu. Teď je slyšet mnoho slov o vítězích a poražených. Při účasti dvaceti procent voličů, když ke zvolení kandidáta je potřeba malinko přes padesát procent hlasů a rozhoduje se mezi dvěma kandidáty, tak těch hlasů pro zvolení jednoho z nich není zase zapotřebí až tak mnoho. Když se navíc ve druhém kole voleb spojí všichni proti jednomu, tak ten jeden nemá žádnou šanci. To spojení má většinou zase jeden stmelovací prvek. Nemají rádi druhého z kandidátů.
Když pak je slyšet mluvit o poražených ve volbách od zástupce strany, která ve volbách propadla, tak je to možné považovat za povolební frustraci. Když ale zástupci té stejné strany, která ještě nedávno rozhodovala, a dnes z pozadí kritizují to, co dělají jejich nástupci, tak by se na to dal parafrázovat výrok jednoho z českých spisovatelů, že kritizovat znamená usvědčit jiného, že to nedělá tak, jak by to dělal kritik, kdyby to uměl.
