Článek
Vloni jsem se šla projít po pražských Vinohradech, když se přímo přede mnou začala odehrávat bizarní scéna. Z party opilých cizinců sedících na zahrádce před hospodou se zvedl chlapík, nasedl na elektrokoloběžku, a rozjel se plnou parou přímo na mě. Když jsem se mu jen tak tak stačila vyhnout, napálil to asi o dva metry dál do stromu a začal se smát.
Město sice letos koloběžky zakázalo, stejně jako segwaye před nimi, ale věřím, že nejpozději do pár let se objeví další nástroj, se kterým budou návštěvníci terorizovat místní obyvatelstvo. Turista má v Praze totiž vždy přednost.
Barcelona příkladem
Problém overturismu, neboli nadměrného turismu, se řeší na mnoho místech po celé Evropě a jedním z nejhlasitějších měst je bezpopchyby Barcelona. Lidé tam vycházejí do ulic, demonstrují proti masovému turismu, Airbnb, i proti městu, které se jim rozpadá pod rukama. V centru visí transparenty „tourists go home“ a místní na protest stříkají po návštěvnících z vodních pistolí. Několikát se už katalánské metropoli dokonce mluvilo o úplném zákazu Airbnb, ale zatím neprošel a dovolenkuje se dál.
V Praze je ticho po pěšině, máme přitom úplně stejné problémy. Naše hlavní město v roce 2024 přivítalo přes 8 milionů turistů, více než 16 % bytů na Praze 1 slouží výhradně pro cestovní ruch, a turismus v české metropoli rozhodně nemá tendenci zpomalovat.
Díky tomu dnes Praha vypadá tak, jak vypadá. Centrum je Disneyland pro opilé cizince, kde nakládaný hermelín stojí přes 300 korun. Město je plné prázdných bytových jednotek sloužících výhradně ke krátkodobým pronájmům, jejichž majitelé a provozovatelé jsou navíc často také cizinci. Z širšího centra spolu s trvalými obyvateli mizí i občanská vybavenost a nahrazují ji obchody se suvenýry, thajské masáže, a trendy matcha kavárny.
Byznys v cestovním ruchu prosperuje, ale kdo ze všech těch peněz návštěvníků bohatne? Průměrný Pražák to není.
Kdo může za drahé bydlení?
Ceny bytů i nájmů pro ty, kdo v hlavním městě opravdu bydlí, každoročně stoupají do absurdních výšin. Na tom, čí je to vina, se ale neshodneme. Byrokracie, Ukrajinci, Fialova drahota, pomalá výstavba, developerské spekulace či památkáři jsou oblíbenými terči. Turisté a krátkodobé pronájmy? Ne tak úplně. Loni na protest na Staroměstské náměstí dorazily pouze desítky občanů.
Naše hlavní město se sice rok co rok objevuje v žebříčcích nejméně dostupných míst k životu v Evropě, ale průměrný obyvatel Prahy je v duchu smířený s tím, že mu širší centrum nepatří. Že pokud chce někdy žít ve vlastním, bude se z Vinohrad muset přestěhovat na Černý Most nebo do Kladna. A že z bytu, který si v centru pronajímal, bude po jeho odchodu jednou dost možná ubytovací zařízení.
Čím to je? Možná jsme si na nedostupné bydlení zvykli a přijde nám normální. Možná je to proto, že turismus je stále vnímaný jako „nutné zlo“, které městu přináší peníze. Možná, jak poukazuje i Janek Rubeš, jsme centrum Prahy dávno odepsali. Ale není to škoda?
Nejde o nenávist k turistům
Jednotliví turisté za to nemůžou, a útočit na ně vodními pistolkami po vzoru Barcelony pravděpodobně nebude ideální řešení, stejně jako bytová krize není vina lidí, kteří si pronajímají byt přes Airbnb. Problémem je, když vedení města upřednostňuje krátkodobý zisk před dlouhodobou obyvatelností.
Barcelona to pochopila bolestivě a pozdě, ale přesto se snaží brzdit. Praha zatím váhá, čeká, diskutuje, a stává se stále méně přívětivým městem pro život. Původní Pražané se stěhují za město a jejich byty jsou následně obsazeny turisty nebo „digitálními nomády“ se Západními platy, kteří si drahé nemovitosti mohou dovolit.
Otázka není, jestli. Ale kdy.
Možná je jen otázkou času, kdy se i v Praze objeví transparenty, přestane stačit psát analýzy a začne se mluvit nahlas. Protože bytová krize, gentrifikace a turistifikace se nás týkají úplně stejně jako Španělska. Jen zatím nemají podobu protestu, ale tichého odcházení lidí z města.
A to je možná ještě horší.
