Článek
Je prosinec 2023 a my stojíme uprostřed deštného pralesa. Kolem nás je jen řeka Javarí, která tvoří hranici mezi Brazílií a Peru, malá vesnička s pár dřevěnými domky, a přírodní rezervace, v jejímž návštěvnickém centru jsme ubytovaní. Dál už není nic. Nevede sem ani silnice, jediná možnost, jak se sem dostat, je lodí po řece.
Právě se chystáme na to, proč sem většina lidí jezdí: výpravu do džungle s přespáním v divočině. Já na chození pralesem ale moc nejsem, tak se mi s naší skupinkou podařilo usmlouvat nejjednodušší variantu: pár hodin cesty k orlímu hnízdu, přespat, a druhý den ráno se vrátit.
Náš průvodce, mladý místní kluk s indiánskými kořeny, v pralese prakticky vyrostl a v turismu dělá už několikátým rokem. Jako většina místních má z divočiny ale také respekt a věří na různé nadpřirozené bytosti, které mají Amazon obývat. Když jsme se ho na jeho práci ptali, jen pokrčil rameny.
„Někteří hosté si poručí klidně pět nebo šest dní v džungli, to mě pak moc nebaví.“ řekl.
„Taková doba už není o poznávání džungle. Spíš je to nějaká touha lidí pokořit přírodu.“
Pak dodal něco, co mi zůstalo v hlavě:
„Jedna noc úplně stačí. Dvě jsou ideální. Cokoli navíc už je jen ego.“
Boj o přežití, nebo divadlo?
Poté jedné noci strávené v hamace v srdci Amazonského pralesa jsme mu museli dát za pravdu.
Cesta pralesem není žádná zábava. Je vám horko, při téměř stoprocentní vlhkosti jste zpocení jak dobytek, a zbavit se dlouhých kalhot a rukávů taky nejde - to by na vás okamžitě začali hodovat komáři. Navíc jste naprosto závislí na vašem průvodci a jeho znalostech. Většinu času jsem se cítila spíš nepříjemně bezmocně než jako dobrodruh.
A navíc je to celkem nuda. Místo obdivování přírody jsme většinu času koukali na cestu, abychom si nezlomili nohu nebo nešlápli na něco, co nás může zabít.
Průvodce nám pak prozradil ještě jednu věc: když návštěvníci trvají na pěti až šestidenním treku džunglí, často je už ani není kam bezpečně vzít. Průvodci je pak prostě vodí dokola, někdy jen pár set metrů od civilizace.
To turisté ale netuší. A možná by jim to bylo i jedno.
Důležité je, že doma pak mohou u piva vyprávět, jak přežili šest dní v pralese. To, že jim veškeré jídlo a vybavení celou dobu nesl někdo jiný, už ale pravděpodobně zmiňovat nebudou.

Khumbu Icefall, Himaláje
Na horách je to stejně
Fenomén hrdinství za poplatek ale nenajdete jen v hloubi Amazonského pralesa. Většina vysokohorských výprav funguje na podobném principu, včetně ikonických vrcholů, jako je Mount Everest, nebo Kilimandžáro.
Ty, kteří dosáhli vrcholu nejvyšší hory světa, oslavujeme jako hrdiny a elitu mezi horolezci. Jenže téměř každý, kdo za posledních třicet let na Everest vystoupil, měl za sebou obrovský podpůrný aparát v podobě cestovní agentury a místních šerpů, za který zaplatil stovky tisíc korun. Nemluvě o žebřících, fixních lanech a další infrastruktuře, kterou tam místní museli vybudovat, aby vůbec bylo možné horu komerčně vylézt.
Proto se nabízí otázka: je zdolání Everestu ještě skutečným výkonem, nebo jen nebezpečnou zábavou pro bohaté?
Nestydí se tito lezci zahanbeni svým „služebnictvem“? Průměrný nepálský šerpa jde po Everestu nahoru a dolů několikrát za sezónu, nese mnohem těžší náklady a riskuje mnohem víc než horolezec ze Západu. Přitom si vydělá jen zlomek toho, co horolezec za výstup zaplatí. A přestože jsou šerpové očividně lepšími lezci než jejich klienti, velmi zřídka slyšíme o jejich úspěších, nebo vidíme jejich fotky v novinách.
A nezapomínejme ani na to, jak často tahle touha „porazit Everest“ končí smrtí. Hora byla vždy nebezpečná, ale v posledních letech počet obětí roste kvůli zácpám a přelidnění způsobenému masovým komerčním lezením. Přesto jsou lidé ochotni zaplatit obrovské částky a doslova se plazit na vrchol přes zmrzlá těla těch, kteří to nezvládli.
Příroda se má respektovat
Touha zvítězit nad extrémními podmínkami a silami přírody je pravděpodobně stará jako lidstvo samo. Troufám si ale tvrdit, že přírodu bychom měli obdivovat, respektovat, a chránit - ne snažit se nad ní neustále zvítězit kvůli prchavému pocitu vlastního úspěchu.
Jinými slovy: když mi někdo zkušenější řekne, že dvě noci v džungli bohatě stačí, budu mu věřit.






