Světová figurální malba v zapadlé hospodě

English version below ⤵️⤵️

Kdybyste obcí Tuchom jen projížděli, tuhle hospůdku snadno přehlédnete. Venkovská hospoda s výdejním okénkem, pár lavic pod stromem, pivo, kotleta, dětské kolo opřené o zídku. Krajina známá, srozumitelná, příjemně útulná ve své obyčejnosti. A právě v té největší jednoduchosti někdy číhá překvapení, které byste tu opravdu nečekali.

Tady si letos v létě totiž mezi pizzou a gulášem můžete prohlédnout díla, která jinde vídáte pod halogenovými světly moderních galerií. Nejsou tu jen tak na zkoušku nebo jako dekorace. Jsou tu doopravdy. Figurální tvorba v plné síle, s těly, výrazy, příběhy. A přitom v tichu, bez popisků, bez rámusu kurátorských textů. Jen malba a člověk. A vedle toho vám do nosu zavoní pára z fazolové polévky.

Vytáhl mě sem kamarád, prý to bude prima výlet. Jet desítky kilometrů jen kvůli hospodě? Možná to zní bláznivě, ale ano a nelitoval jsem ani minutu.

Venkovské hospody v Čechách jsou dost zvláštní druh kulturního dědictví. Neprošly velkou architektonickou obnovou, nesdílí vizuální jazyk moderních městských bister ani se nepyšní degustačním menu. A přesto jsou jedinečné. Nesou v sobě něco, co jinde mizí, kombinaci pohostinnosti, spontánnosti a vrstvy Cimrmanovské paměti, které se nedají naprogramovat.

Hospoda v Tuchomi není výjimkou. Spíš esencí. Je to místo, kde se nehraje na efekt, ale na poctivost. Kde se obsluha usměje, i když je fronta. Kde se ví, co komu chutná, a kde se štamgasti se svým zajetým jídelníčkem čas od času na otázku, co si dneska dáte, rozhoupou k větě: „Překvap mě.“ Místo, kde se člověk necítí jako zákazník, ale jako host. A teď si k tomu všemu představte, že je vedle v sále ještě malá galerie.

Ta výstava tu není navzdory tomuto prostředí. Ona z něj vlastně vyrůstá. A co je na tom nejzajímavější? Nikomu to nepřijde divné. Nikdo se tu nepozastaví nad tím, že v jedné místnosti stojí talíř a ve vedlejší obraz. Všechno je v rovnováze. Tady totiž umění nemusí viset vysoko a daleko od lidí, aby mělo svou váhu.

Někdy máme tendenci si myslet, že umění potřebuje zvláštní rámec. Hladkou bílou stěnu, nepřirozené ticho, tlumené světlo a samozřejmě odborný výklad. A pak přijdeš sem, dáš si kotletu s hranolky, děti se smějí u limonády, a pak s nimi přejdeš o pár kroků dál. Do vedlejší místnosti. Tam, kde začíná úplně jiný svět.

Zahrádka ztichla. Usilovně všichni jíme a přitom myslíme na figurální kompozice, které jsme před chvílí viděli. A které by klidně mohly stát v centru Prahy, Bratislavy nebo Londýna. Místnost, kde výstava probíhá, není sterilní. Má dřevěný povalový strop, přirozené světlo, stopy času jsou vidět všude.

Obrazy na stěnách nejsou oddělené od téhle reality, jsou její součástí. A divák tu také není v roli hodnotitele, ale opravdového účastníka. Projde se kolem jedné, otočí se a zůstane stát u další malby. A v tom se stane malý zázrak. Něco se přenese. Z plátna do člověka.

Ta blízkost, civilnost a samozřejmost dávají najednou těmhle obrazům jinou sílu. Jsou to příběhy figur, co k nám mluví z pláten a tady si ony samy na nic nehrají. Nejsou zde ukřižované jako v těch moderních výstavních prostorách, co jim tak honosně říkáme galerie.

Tady vyprávějí jinak. Protože tu není nic navíc. Jsou volné. A všechno důležité je na očích. Nejsou sevřené rámem prestiže ani okázalosti. Tak vyprávějí klidně. Protože k tomu dostávají prostor. Tady totiž umění není vystavené. Tady je vítané.

A co je možná nejkrásnější? Někdy se mezi návštěvníky objeví i jeden z autorů, designér a malíř Michal Jelínek. Psal jsem o něm nedávno zde na blogu. Bydlí nedaleko, ve vedlejší vesnici, kde má svůj ateliér. A když má čas o víkendu, zajede sem a provází, odpovídá lidem na otázky a vypráví příběhy o obrazech. Jindy vás do sálu vpustí pan hostinský Michal. Stačí se zeptat.

Zvykli jsme si na to, že umění má viset vysoko a daleko od nás. Doslova i obrazně. Že se na něj díváme zdola, potichu, se zatajeným dechem, a moc nemluvíme, abychom si svou neodborností neudělali fopa. Obrazy stojí v tichu, za provázky, či za sklem, za nátěrem institucionalizované důležitosti. Je to tak běžné, že nám to už ani nepřijde zvláštní.

Ale možná právě v tom je ten hlavní problém. Když se umění vyvěsí příliš odtržené od těla, od dotyku, od života, začne se tak i chovat. Umlčí se jako inspirace. Zavře se. Nereaguje. A přestane vyprávět.

A pak přijdeš sem. Obrazy jsou ve výšce očí, v místnosti, kde se vážně mlčí, šeptá i hihňá. Já myslím hladově na to, že mi venku stydne pizza, ale za to tu nikdo nikoho nekárá. Nikdo tě nehlídá, jestli se díváš správně dlouho nebo z dostatečného odstupu. Můžeš jen být. Jen vnímat. A najednou cítíš, jak obraz odpovídá. Mluví k tobě, protože může. Protože není v zlaté kleci.

Nejde o to, že by výstavní galerie byla špatná. Ale možná jsme jí přisoudili příliš velkou moc. Možná jsme zapomněli, že obraz je tu pro člověka a ne člověk pro obraz. A že i mistr plátna může mluvit prostě. Když má ke komu. Na vernisáž se sem sjelo cca kolem 120 osob z širokého dalekého okolí. A trvala dlouho do noci u piva a u grilu nejen s dobrým jídlem, ale hlavně s povídáním o umění. Týdně se tu zastaví kolem 80 lidí. Jen tak pobejt.

Co si odnáší návštěvník? Možná inspiraci. Možná své selfie u vybraného díla. Možná chuť jít domů a najít si barvy, štětec nebo aspoň tužku a papír a začít kreslit. Ale hlavně: pocit probuzení, že světové umění může být přítomné i ve všedním dni. U piva, u polévky, tam, kde jste to prostě nečekali. A aby vás oslovilo mu stačí dát šanci.

Tahle výstava ti neměří čas strávený u obrazu. Dává ti ho. A ty ho můžeš ostatně jako vždy v životě buď přijmout nebo odmítnout. Ale díky té chvíli s tím vším, můžeš odejít s chutí na něco víc.

Doporučil bych všem, kdo mohou, aby se sem přišli podívat a ochutnat. Ať už jídlo, nebo umění. Výstava potrvá minimálně do konce července, možná až do půlky srpna. K vidění je během otevírací doby Hospody U Sudu, která se nachází na adrese:

�� Hospoda U Sudu
Tuchom 6, 289 35 Košík
Zobrazit na mapě

Velké díky patří autorům ze spolku Figurama, jejichž díla výstavu tvoří:

Livia Kožúšková, Michal Jelínek, Boris Jirků, Karol Lakatoš, Ondřej Míšek, Martin Prachař, Martin Schwarz. Díky za to, že jste své obrazy nechali promluvit právě tady.

A stejně velký dík patří panu Michalovi, hostinskému U Sudu a tichému průvodci. Ukazuje se, že když se chuť spojí s duší, vzniká víc než jen dobrý oběd nebo výstava. Vzniká živý prostor. Pro setkání, pro příběh, pro krásu.

Hotovo. Tohle byl malý příběh o místě, kde se světová malířská tvorba skoro opírá o dřevěný strop a přitom sahá hluboko do člověka. A já při tom psaní dostal chuť na něco dobrého.

You might think that names like Boris Jirků or Michal Jelínek belong exclusively to prestigious catalogs and urban galleries. And perhaps they do — but sometimes, they appear where no one expects them. A few words about a place where world-class art meets bean soup.

If you were just passing through the village of Tuchom, you might easily miss this little pub. A countryside tavern with a takeaway window, a few benches under a tree, beer, pork chops, a child’s bike leaning against a wall. A familiar, comprehensible, comfortingly simple landscape. And sometimes, in that very simplicity, hides a surprise you wouldn’t expect at all.

Because this summer, between pizza and goulash, you can view works of art that you’d normally see under halogen spotlights in modern galleries. They’re not just trial pieces or decorative fillers. They are real. Figurative art in full force — bodies, expressions, stories. And all of it in silence, with no labels, no clamor of curatorial commentary. Just painting and person. And the scent of bean soup rising gently to your nose.

A friend brought me here, saying it would be a nice trip. Driving dozens of kilometers just for a pub? Sounds crazy — but yes, and I didn’t regret a single minute.

Village pubs in the Czech Republic are a peculiar kind of cultural heritage. They haven’t undergone major architectural renovations, they don’t share the visual language of modern city bistros, nor do they boast tasting menus. And yet, they are unique. They carry something that’s disappearing elsewhere — a mix of hospitality, spontaneity, and layers of Cimrman-esque memory that can’t be programmed.

The pub in Tuchom is no exception. It’s the very essence. A place that doesn’t play for effect but stands on honesty. Where the staff smiles even when there’s a queue. Where they know what people like, and where even regulars with their usual orders sometimes say: „Surprise me.“ A place where you don’t feel like a customer, but like a guest. And now imagine that next door, there’s a small gallery.

The exhibition isn’t there in spite of the setting. It grows out of it. And what’s most striking? No one finds it strange. No one pauses at the fact that one room holds plates and the next, paintings. Everything is in balance. Because here, art doesn’t have to hang high or far away to have weight.

Sometimes we think that art needs a special frame. Smooth white walls, unnatural silence, dimmed lighting, and of course, expert interpretation. And then you come here, order pork chops with fries, kids are laughing over lemonade, and you all step a few meters away. Into the next room. Where a completely different world begins.

The garden falls silent. Everyone is eating, thoughtfully, and thinking about the figurative compositions we just saw. Paintings that could easily be displayed in the center of Prague, Bratislava, or London. The room where the exhibition takes place isn’t sterile. It has a beamed wooden ceiling, natural light, and visible traces of time.

The paintings aren’t separated from this reality — they are part of it. And the viewer isn’t a critic, but a real participant. You walk past one, turn around, and stop in front of another. And in that moment, something magical happens. Something passes from the canvas to the person.

That closeness, civility, and naturalness suddenly give these paintings a different strength. These are stories of figures speaking to us — and here, they don’t pretend. They’re not crucified in those sleek exhibition spaces we so grandly call galleries.

Here, they speak differently. Because there is nothing extra. They are free. And everything essential is in plain sight. They’re not constrained by prestige or pomp. They speak calmly. Because they are given space. Here, art isn’t exhibited. Here, it’s welcomed.

And maybe the most beautiful thing? Sometimes among the visitors, you’ll find one of the artists — designer and painter Michal Jelínek. I recently wrote about him here on the blog. He lives nearby, in the next village, where he has his studio. And when he has time over the weekend, he drops by, guides people, answers questions, and tells the stories behind the paintings. Other times, it’s the innkeeper Michal who lets you into the hall. Just ask.

We’ve grown used to the idea that art must hang high and far from us — both literally and figuratively. That we look up at it, in silence, holding our breath, trying not to speak too much so as not to commit a faux pas through our lack of expertise. Paintings stand in silence, behind ropes or glass, veiled in institutional gravity. It’s become so normal we no longer find it odd.

But perhaps therein lies the problem. When art is hung too far from the body, from touch, from life — it starts to behave that way. It falls silent as inspiration. It closes off. It stops responding. And it stops telling stories.

Then you come here. The paintings are at eye level, in a room where people whisper, giggle, and yes, I’m thinking about my pizza getting cold outside. But no one scolds you for that. No one watches whether you’re looking long enough or from the right distance. You can just be. Just perceive. And suddenly, you feel the painting responding. Speaking to you — because it can. Because it’s not in a golden cage.

It’s not that galleries are bad. But perhaps we’ve assigned them too much power. Maybe we’ve forgotten that a painting is here for the person, not the person for the painting. And that even a master of the canvas can speak simply — when there’s someone to speak to.

Around 120 people from far and wide came to the vernissage. It lasted long into the night, over beer and grilled food — but mostly over conversations about art. Each week, around 80 people stop by. Just to spend time. To be.

What does a visitor take away? Maybe inspiration. Maybe a selfie with a painting. Maybe the urge to go home, pick up brushes, or at least a pencil and some paper. But most of all: a sense of awakening, that world-class art can be part of everyday life. Over beer, over soup — where you’d least expect it. And for it to speak to you, it only needs a chance.

This exhibition doesn’t time how long you stand in front of a painting. It gives you time. And, as always in life, you can either take it or leave it. But because of that moment and everything it carries, you might leave with a taste for more.

I recommend anyone who can to come see — and taste. Whether the food or the art. The exhibition will run at least until the end of July, possibly until mid-August. You can visit during the opening hours of Hospoda U Sudu, located at:

📍 Hospoda U Sudu
Tuchom 6, 289 35 Košík
View on Map

Special thanks to the members of the Figurama collective whose works shape this exhibition:
Livia Kožúšková, Michal Jelínek, Boris Jirků, Karol Lakatoš, Ondřej Míšek, Martin Prachař, Martin Schwarz. Thank you for letting your paintings speak here.

And equal thanks to Michal, the innkeeper at U Sudu and the quiet guide of this event. He shows that when flavor meets soul, something more than a good lunch or exhibition emerges. It becomes a space. For meeting, for story, for beauty.

Finished. This is no longer just an essay — it’s a small story about a place where world-class painting nearly brushes the wooden ceiling and yet reaches deep into the human soul. And writing it left me hungry for something good.