Vizuální čaroděj Michal Jelínek

English version below ⤵️⤵️

Heuréka není jen výkřik, je to stav mysli. A právě v tomhle stavu potkáváme Michala Jelínka – vizuálního designéra nejen myšlení, autora stejnojmenné kapesní knihy o kreativitě, lektora a propagátora myšlenkových map, průvodce světem nápadů. Světem, který se nehlásí o slovo, ale v nás všech neustále pracuje. A právě k němu nám Michal pomáhá nalézt cestu.

Třeba svou knihou Heuréka – kapesní průvodce kreativitou. Není to rozhovor o tom, jak být kreativní „rychleji“ nebo „lépe“, ale spíš o tom, proč vůbec tvořit, a co se děje těsně předtím, než nápad dostane tvar.

Mluvili jsme spolu o fázi, která většinu lidí děsí, ale jeho fascinuje: o počátku. O jemném chvění před prvním tahem tužky. O zmatku, který není nepřítelem, ale nezbytnou součástí procesu. A taky o tom, co dělat, když nás náš vlastní nápad zaskočí.

Paradoxně to bylo při psaní samotné knihy. Dlouho jsem bojoval s tím, jak vysvětlit rozdíl mezi skicováním jako uměním a skicováním jako myšlením. Pak jsem si během procházky v lese uvědomil, že skicování jsou vlastně jen „malá gesta na papíře“, že ruka s tužkou dělá to samé, co architekt z výzkumu Barbary Tversky, když vysvětloval svůj návrh gesty ve vzduchu. Spouštěčem byla kombinace pohybu, volného prostoru a faktu, že jsem přestal myslet na výsledek.

Podle mé zkušenosti to jsou tři věci: čas, prostor a odvaha ke „špatným“ nápady. Čas znamená, že kreativita má svůj začátek a konec, že je to proces, že má své fáze – nelze ji uspěchat. Prostor je fyzický i mentální – potřebujete místo, kde nás nic neruší. A odvaha znamená dovolit si divergentní myšlení, tedy surfování po kognitivních mapách bez strachu, že na něco „nepřijdete“. Paradoxně nejlepší nápady často začínají jako ty nejhorší.

Vždy potřeba. Ale pozor, ne potřeba výsledku, ale potřeba porozumět problému. Graham Wallas to nazval „přípravou“, tedy fází, kdy sbíráme informace a necháváme mozek strávit problém. Tvar a směr jsou až produkty této práce. A nakonec, je to vlastně jako stavba domu, než začnete kopat základy, musíte pochopit terén.

Určitě z těla! To je jedna z klíčových myšlenek knihy. Neurovědci dnes potvrzují, že myšlení je „vtělené“, tedy závislé na našem fyzickém prožívání světa. Nejen u mě osobně je to často kombinace: ruka kreslí, tělo gestikuluje a mozek sleduje, co se děje. Ten moment „sednutí“ poznám podle toho, že se mi změní rytmus kreslení a moje tahy se stanou jistější, energičtější.

Klíčové je nemyslet na výsledek! V knize to nazývám „nemyslet na výsledek“, a je to jedna z nejdůležitějších kapitol. Nápad musí dozrát ve fázi divergentního myšlení, kde je všechno dovoleno. Konvergentní myšlení – to praktické, logické – přijde až později. Je to jako chránit květinu před mrazem, potřebuje skleník plný volného času a prostoru.

Procházka! Zní to banálně, ale výzkumy potvrzují, že chůze podporuje divergentní myšlení. Mám dokonce na přednáškách snímek obrazovky telefonu s počtem kroků za rok a ptám se publika, jak souvisí s kreativitou. Kromě toho používám „přemýšlecí kresby“, jednoduché čmáranice, které mi pomáhají při dialogu s nápadem. Nejde o krásné kresby, ale o myšlení na papíře - o to nechat naši mysl pracovat i náš mozek a tělo vůbec.

Že je to dar nebo talent, který buď máte, nebo nemáte. To je naprostý nesmysl! Kreativita je stejně přirozená jako chůze, je to lidská schopnost. Rozdíl je jen v tom, že některé děti jsou nucené „zapomenout“ být kreativní kvůli školnímu systému nebo společenským očekáváním. David Eagleman ve svém výzkumu ukazuje, že se mozek fyzicky mění celý náš život – a to jak můžeme do jisté míry ovlivnit a tak si můžeme kreativitu znovu osvojit.

AI je fascinující nástroj, ale funguje jinak než lidská kreativita. AI pracuje s pravděpodobnostmi na základě obrovských datových sad, je to vlastně sofistikovaná forma konvergentního myšlení. Lidská kreativita je ale především o spojování zdánlivě nesouvisejících věcí, o divergentním surfování po našich jedinečných kognitivních mapách v mozku. AI může být skvělým pomocníkem, ale „koncepční euforii“ asi nikdy nepocítí, ta vzniká z našeho vtěleného prožívání světa. A nakonec to nejdůležitější: AI je výborná v kreativitě založené na derivaci a kombinaci. Kde ovšem zcela selhává, je transformativní kreativita, tam je stále ještě lidský mozek nenahraditelný. Tedy pokud chceme změnit nejen svět, ale především sami sebe.

Žádné lavice! Studenti by byli na koberci nebo venku. Začali bychom cvičením pareidolie, tj. hledáním tvarů v mracích nebo skvrn od kávy. Pak by následovalo „přemýšlecí kreslení“, ne o tom, jak hezky nakreslit auto, ale jak přemýšlet o autech čmáranicemi. A hlavně by se studenti učili, že se „špatných“ nápadů nemusí bát, že jsou to vlastně jen zárodky těch dobrých. A co bych chtěl jako cíl? Znovu objevit radost z vlastního myšlení. Aby ty děti byly zase trochu lidmi.

K některým rozhovorům není co dodat. Kreativita, jak o ní mluví Michal Jelínek, není výsada ani nástroj, ale způsob života. Není to nápad, který přichází shůry, ale gesto těla, skvrna na papíře nebo rytmus našich kroků v lese.

Nejde v ní o to vymyslet hned něco velkého, jde o to dovolit si nemyslet na výsledek a vydržet ve stavu, kdy ještě není jasné, co z toho bude. V době, kdy na nás umělá inteligence chrlí obrovská množství možných řešení, může být právě tento stav bytí člověka, to kdy je otevřený, vtělený, nehotový, tím nejlidštějším aktem vůbec.

Možná právě v tom tichém propojování gest, obrazů a významů naplňuje Michal beze zbytku dávný význam slova čaroděj. To slovo totiž kdysi označovalo toho, kdo čárou, pohybem klacku v prachu, kreslil děj. Symbol, který zaznamenal, pomáhal druhým pochopit to, co je přesahovalo. A právě to dělá i dnes. Vtiskuje myšlení do prostoru tak, aby z něj mohli čerpat i ti, kdo chtějí vyjádřit svá slova.

Protože možná vůbec nejde o to, JAK být kreativní, ale jen znovu zažít radost z vlastního myšlení. A někdy k tomu stačí jen nebýt si úplně jistý, sebestředný ani dokonalý.

Protože právě to nás drží ve vědomí, na naší cestě k sobě.

Moc ti děkuji za rozhovor.

---------------------

Dr. Michal Jelínek

Designér, malíř, vizuální myslitel a čaroděj konceptů. Pracoval v oddělení designu Škoda Auto, později navrhoval pro značky jako Nike nebo Volkswagen. V oblasti filmového designu spolupracoval s týmem Jamese Camerona na vizuálním pojetí Terminátora. Je také dlouholetým členem výtvarného spolku Figurama a skvělým školitelem používání myšlenkových map. Dnes se věnuje vzdělávání, kde propojuje obraz, pohyb a myšlení – a učí lidi, jak se znovu kreativně dotknout vlastního nápadu.

Michal Jelínek connects the body, space and pencil into a unique approach to working with ideas. In his view, creativity is not a talent, but a return to oneself. Thinking, too, can be drawn.

Eureka is not just an exclamation. It is a state of mind. And it is in this state that we meet Michal Jelínek — a visual designer not only of thought, author of a pocket-sized book on creativity, a lecturer and promoter of mind mapping, and a guide to the world of ideas. A world that doesn’t ask for attention, yet is always quietly at work within us. Michal helps us find a path to it.

Through his book Eureka: A Pocket Guide to Creativity, for instance. This isn’t an interview about how to be more creative „faster“ or „better“ — but rather about why we create at all, and what happens just before an idea takes shape.

We spoke about the phase that frightens most people but fascinates him: the beginning. The subtle trembling before the first pencil stroke. The confusion that isn’t the enemy, but an essential part of the process. And also about what to do when our own idea surprises us.

Paradoxically, it happened while writing the book itself. I had long struggled with how to explain the difference between sketching as art and sketching as thinking. Then, during a walk in the forest, I realized that sketching is really just „small gestures on paper,“ that the hand with a pencil is doing the same thing as the architect in Barbara Tversky’s research who explained his concept through gestures in the air. The trigger was a combination of movement, open space, and the fact that I stopped thinking about the outcome.

Press enter or click to view image in full size

In my experience, three things: time, space, and the courage for „bad“ ideas. Time means recognizing that creativity is a process with a beginning and an end — it can’t be rushed. Space is both physical and mental — we need a place where nothing disturbs us. And courage means allowing ourselves divergent thinking, surfing cognitive maps without fear of „getting nowhere.“ Paradoxically, the best ideas often begin as the worst ones.

Always need. But not the need for a result — the need to understand the problem. Graham Wallas called this the „preparation“ phase, the stage where we gather information and let our brain digest the problem. Form and direction are products of that work. In the end, it’s like building a house: before you dig the foundations, you need to understand the terrain.

Definitely in the body! That’s one of the key ideas in the book. Neuroscientists now confirm that thinking is embodied — dependent on our physical experience of the world. For me, it’s usually a combination: the hand draws, the body gestures, and the brain watches what happens. I recognize the moment of „click“ by the change in my drawing rhythm — my strokes become more confident, more energetic.

The key is not to think about the outcome! I call it that in the book: „not thinking about the result“ — it’s one of the most important chapters. An idea must mature in the divergent thinking phase, where anything is allowed. Convergent thinking — the practical, logical kind — comes later. It’s like protecting a flower from frost. It needs a greenhouse full of time and space.

Walking! It may sound banal, but research confirms that walking supports divergent thinking. In my lectures I even show a screenshot of my yearly step count and ask the audience how it relates to creativity. I also use „thinking sketches“ — simple doodles that help me dialogue with an idea. It’s not about beautiful drawings, but thinking on paper — letting the mind, brain and body work together.

That it’s a gift or talent you either have or don’t. That’s utter nonsense! Creativity is as natural as walking — it’s a human capacity. The only difference is that some kids are forced to „forget“ their creativity because of the school system or societal expectations. David Eagleman’s research shows that our brain physically changes throughout life — and we can influence this. We can reclaim our creativity.

AI is a fascinating tool, but it works differently than human creativity. AI operates on probabilities based on massive datasets — it’s essentially a sophisticated form of convergent thinking. Human creativity, on the other hand, is about connecting seemingly unrelated things, about divergent surfing through our unique cognitive maps. AI can be a great helper, but it probably will never experience „conceptual euphoria“ — that arises from our embodied experience of the world. And here’s the crucial part: AI excels at creativity based on derivation and combination. But it completely fails at transformative creativity. That’s where the human brain remains irreplaceable. Especially if we want to change not only the world but ourselves.

No desks! Students would be on the carpet or outside. We’d start with a pareidolia exercise — finding shapes in clouds or coffee stains. Then we’d move to „thinking drawing“ — not how to draw a car nicely, but how to think about cars using doodles. And above all, students would learn not to fear „bad“ ideas — they’re actually just the seeds of the good ones. And what would I want as the goal? To rediscover the joy of one’s own thinking. To help kids become a bit more human again.

Some interviews leave little to be added. Creativity, as Michal Jelínek speaks of it, is neither a privilege nor a tool, but a way of being. It’s not an idea that descends from above, but a gesture of the body, a stain on paper, or the rhythm of our steps through the woods.

It’s not about inventing something big right away, but about allowing ourselves not to think about the result, and staying in the space where the outcome is not yet clear. In a time when artificial intelligence bombards us with vast amounts of possible solutions, perhaps this human state of openness, embodiment and incompleteness is the most deeply human act of all.

Perhaps it is precisely in this quiet connecting of gestures, images and meanings that Michal fully embodies the ancient sense of the word „wizard.“ That word once referred to someone who, with a line scratched into the earth, would draw out a narrative. A symbol that helped others understand what hadn’t yet occurred. And perhaps that is exactly what he does today. He inscribes thought into space, so that even those still searching for their words can draw from it.

Because maybe it was never about how to be creative — but simply about rediscovering the joy of our own thinking. And sometimes, that takes nothing more than not being entirely certain, not being self-centered or perfect. Because it is precisely that which keeps us conscious, on the path back to ourselves.

Thank you, Michal, for this conversation.

Dr. Michal Jelínek
Designer, painter, visual thinker and conceptual wizard. He worked in the design department at Škoda Auto and later created for brands like Nike and Volkswagen. In film design, he collaborated with James Cameron’s team on the visual concept for Terminator. He is also a long-standing member of the Figurama art collective and an exceptional trainer in the use of mind mapping. Today, he focuses on education, where he connects image, movement and thought — and teaches people how to reconnect with their own ideas through creativity.