Článek
Nejsem vědec a nejspíš jsem ani nikdy nebyl. Přesto jsem se v akademické sféře chvíli pohyboval, mám tam spoustu známých i kamarádů. Hodně mých bývalých spolužáků je dobře ukrytých na Akademii věd. Kdo nemá granty, ten tře bídu s nouzí. Zároveň s tím jsem sám žádal o výrobně-výzkumný grant.
Pojďme se kouknout na první střípek prvního příběhu.
Dělám vývoj a výzkum zdravotnických prostředků, celkem inovativní, a tak mě napadlo podat grant vypsaný ministerstvem zdravotnictví. Peněz není nazbyt, firma je maličká a tohle by mi pomohlo udělat vývoj rychleji a mohl bych zadat i nějaký vývoj na akademii, kde dělají podobné věci (a nedělat to sám). A to je přesně to spojení vědy a průmyslu, po kterém se dnes tak volá.
Přečetl jsem si podmínky a to, co chtěli vědět, mi už tehdy přišlo absurdní. Jak například mám vědět, o kolik peněz se mi zvedne obrat v pátém pololetí běhu grantu? Je to výzkum, produkt není hotový, není jasné, jak vůbec bude vypadat, není jasné, jak se bude marketovat a na jakých trzích, pokud vše klapne perfektně. Což se u vývoje opravdu nestává. Zádrhelů, zvlášť u nových věcí, bývá hodně. A podobných nesmyslů tam bylo požadováno několik stránek A4. Probral jsem to se známými, kteří podobné granty obepisují, a bylo mi řečeno, že bez profíka, který se specializuje na psaní canců a cucání takové dokumentace z prstu, se neobejdu. Že jinak nemám šanci. Jsou na to specializované firmy, kterým dáte půl stránky toho, co chcete dělat, a které vám potřebnou dokumentaci vyjedou tak, aby úředník byl spokojen. Taková dokumentace stojí 150–250 tisíc korun. Najal jsem profíka, dokumentaci udělal, měla 148 stránek a fakticky v ní nebylo víc relevantních údajů, než jsem já napsal na tu půlstránku.
Střípek druhý
Příběh měl zajímavé intermezzo. Vyhodnocení všech podaných projektů trvalo 7 měsíců. Někdy měsíc před vyhodnocením grantu mi volalo skryté číslo.
On: „Dobrý den, vím, že se ucházíte o grant ten a ten. Kamarád mého kamaráda to má na stole (a citoval mi z toho projektu slovo od slova) a ten mi říkal, že by to mohlo vyjít, ale stálo by vás to půl milionu. Mám mu říct, ať vám ten kamarád kamaráda zavolá?“
Já: „Ehm, promiňte, ale myslím, že mám dobrý projekt. A navíc ty prachy zas až tak nepotřebuju a nejsem ani tak morálně flexibilní. Díky, nashledanou.“
Jestli to byla opravdu žádost o úplatek nebo podvod, nevím.
Střípek třetí
V každém případě jsem ten grant nedostal. Když jsem se díval na veřejný seznam úspěšných a neúspěšných grantů, tak jsem byl pár míst pod čarou a grant například dostala jedna z nejúspěšnějších firem podnikajících ve zdravotnických prostředcích, mající obrovskou finanční zásobu. Nejsem si úplně jist, že je dobře, aby superbohaté firmy, které mohou snadno financovat vlastní vývoj, vybíraly granty, zatímco nadějné technologické startupy (kterých tam také bylo dost) prostě nedostanou šanci. Pak jsem se dozvěděl, že tato super firma má na granty jedno celé dedikované oddělení. Zřejmě se jí to vyplatí.
Druhý příběh
Trochu tenhle střípek obrousím, zanonymizuji, upravím, nicméně podstata příběhu je pravdivá. Dělám to proto, že nic nelegálního se nestalo, a zároveň nechci dostat účastníky do problémů a chci s nimi dál kamarádit.
Přírodovědecká fakulta, šéf výzkumné skupiny zabývající se polárními liškami se zaměřením na jejich chování v období duben až září, si podal grant na chov a následné pozorování lišek. Výsledkem měla být publikace na toto téma. Grant mu byl schválen, řekněme, že to bylo 15 milionů.
Celá výzkumná skupina byla nadšená. Okamžitě začala číst knihy o liškách, dívat se na filmy, vytvářet z toho názorové proudy, co tak asi mohou lišky dělat mezi dubnem a zářím. Proběhlo tam hodně sezení, argumentací, krásných ideových výměn. Mělo to jednu drobnou vadu. Stále nemohli sehnat žádnou lišku na chov. Uběhl rok, dva. A pořád žádná zoo jim lišku nechtěla prodat. Vlka ano, medvěda ano, dokonce i orla. Ale žádnou lišku. Zjistilo se totiž, že chov polárních lišek je velmi, velmi regulován a získat jednu, nebo nedejbože pár, se dá jen nelegálně, nebo to trvá roky papírování, a do toho se nikomu nechtělo, ani na to nebyl čas. A nakonec po skončení grantu, co s takovou liškou? Domů si ji nevezmete.
Grant tedy doběhl, peníze se vyčerpaly, publikace byly napsány. Jenom žádná polární liška za tu dobu nebyla spatřena natož pozorována. No a co, že jo. Vlastně je všechno v pořádku, tedy skoro všechno. Ale grant se obhájil a je pomalu čas na nový.
Poslední příběh
Tomáš Mikolov, výzkumník AI, který vytvořil Word2Vec, pracoval pro Microsoft, Google a Facebook. Jeho nejslavnější článek má 18 000 citací. Tenhle člověk se rozhodl vrátit do Čech a zkusit sestavit tým, který by posunul českou AI o kus dál. Nesporně na to má schopnosti i charisma přitáhnout ty nejlepší lidi. Nikdo lepší na AI tady není.
Existuje pár týmů, které v ČR dělají AI a jsou taky dobré – například skupina kolem prof. Matase na ČVUT nebo lingvistická skupina kolem prof. Hajiče na matfyzu – ale tohle mohlo být něco navíc, něco super. Mohlo to ukázat, že to ČR s AI myslí vážně.
Jak to dopadlo? To už víme. Po pěti letech Tomáš Mikolov nesehnal peníze z grantů pro svůj tým. Výzkum se tedy konat nebude. Ztracená šance. Vlastně se ani nedivím, že peníze nesehnal. Nový ústav, bez publikací, bez známých, kteří umí zařídit granty, bez profíků, kteří zvládnou vyplodit 150stránkové bláboly o ničem. A tak ČR prostě promarnila velkou příležitost.
Pan Mikolov si založil startup – a tam, místo aby dělal základní výzkum, který by mohl posunout lidstvo dál, bude vyvíjet nějakou AI ptákovinu. Ta ho ale bez problémů uživí, protože investoři na něj uslyší. Škoda. Třeba příště, až přijde nová technologie, nebo nový technolog, bude ČR už ve stavu, kdy takové lidi ocení.
zdroje:
Tomáš Mikolov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Mikolov
... a jeho BottleCap AI startup
https://www.bottlecapai.com/
prof. Jan Hajič
https://ufal.mff.cuni.cz/jan-hajic
prof. Jiří Matas
https://fel.cvut.cz/cs/fakulta/lide/794-jiri-matas
