Článek
V téhle epizodě popíšu začátky učení … s Týnou. Navíc informace uvedené v předchozím dílu jsem nevěděl, tak jsem musel sám ohmatat uličku lidského poznání a říct „tudy ne, přátelé“.
Je tedy květen, doba před prázdninami, Týna umí sčítat pod sebe a ani o trochu víc. Jsem z rodiny s dlouhou učitelskou tradicí (děda byl ředitel, učila máma i ségra) tak si říkám, že to zvládnu. Řekli jsme si s Týnou, že se budeme učit půl hodinu denně, že to nebudeme přehánět, protože času je dost, hlavně to Týně nezhnusit.
Prvotní idea byla, že spolu s Týnou postavíme pyramidu znalostí – vespod budou rutinní operace jako sčítání, odčítání, násobení, dělení – bez toho nic nejde, a to musí umět vždycky stoprocentně. Na tom postavíme zlomky a operace s nimi, společné násobky, soudělnosti, rozklady na prvočísla, a na tom už rovnice o jedné neznámé a dvou neznámých. A pak nám bude zbývat jen zpracování slovních úloh na zápis a vyřešení příkladů. Idea jistě dobrá, ale naivní. A to provedení. Něco jako komunismus… nebo green deal.
No nic, podle školy umí Týna sčítat, odčítat, násobit, dělit, nějaké zlomky a trochu rovnic, i když se tomu neříká rovnice. Rychlým testem zjišťuju, že sčítat pod sebe pořád umí, tak jí dám odčítání a odčítání pod sebe. Zkuste si odečíst pod sebe 3845 mínus 5398. Na první pokus? :-) Zásek, vysvětluju jak na to, odkýváno. Dám jí příklad… špatně. Znova vysvětluju, nic se neděje. Odkýváno. Jsem vyléčený cholerik, mámu jsem učil IT a vysvětloval jsem jí základy ne 3×ne 4×ale 10× a nemohl jsem se rozčílit, prostě jsem to dal, tak to dám i s Týnou. Rád vysvětluju a vlastně to i umím, myslím si. Další příklad… špatně. Nevím, co dělám blbě, dyť jsem jí to vysvětlil, ona to chápe, proč to nejde? Zjišťuju, že je to jako zápas s točitými dveřmi. Když jsou normální dveře zavřené tak, že nemůžete projít, tak zatlačíte víc, a ještě víc, boucháte, a když to nejde, tak i kopnete a nejhorším je vyrazíte. Ale otočný dveře? Zatlačíte a oni se protočí a nic. Chápeš? Jasně, chápu. Chyba. Teď už chápeš? Jasně, je to jednoduchý. Zase blbě. Moříme se různými pohledy na odčítání asi 20 minut, pak už mám konečně pocit, že to tam je, že už to vidí. Dva příklady pod dohledem dala správně. Dám jí pět příkladů na sčítání a odčítání, čekám katarzi a chci si odškrtnout první chlívek s půlhodinou učení. Má tři příklady špatně. Nechápu. Označím jí, který příklady má blbě, nechám jí je přepočítat, dopočítá je správně. Chyby vyloženě trapné, 7+5 je třináct… jednička se propisuje výš atp. Tak si říkám, že něco je shnilé ve státě dánském a dám jí dvacet příkladů typu 21+34 na rychlý vypočítání, čert vem, že to měla být půl hodina. Po 10 minutách to má, ale pět příkladů má špatně. Problém je tedy i jinde, ne jen ve znalostech. Říkám dobrý, usměju se, jdeme na to zítra. V duchu jí zapřísahám, ať se začne snažit.
Další den. Rozcvička sčítáním a odčítáním jednoduchých čísel. Zas má z deseti dva příklady blbě. Zkusím nátlakovou metodu. Za každý špatně spočítaný příklad dostaneš tři další. Doufám, že jí to naučí dělat věci pořádně. Po hodině se jí kvůli chybám nakumulovalo spočítat 131 příkladů. Co dělat? Rozložila mi celé vyučování, chtěl jsem s ní dělat něco úplně jinýho, zábavnýho, něco co by ji nadchlo pro tuhle krásnou vědu… a ona to celé rozložila, protože na to kašle. Grrr. Zvolil jsem „velice dospělou“ cestu: tohle teda dopočítáš, i kdybys šla spát o půlnoci a prásknul jsem dveřma, asi nejsem jako cholerik úplně doléčený. Za půl hodiny mi intervencí manželky došlo, že tohle není cesta. Přišel jsem se s dcerou nenápadně usmířit, sčítání skončilo potupně. Táta vs. Týna – 0:1.
tečky
Další den z mé strany byl plný očekávání. Budeme dělat výrazy. Chci se ujistit, že rozumí tomu že 132×432je stejný jako 432×132a k tomu pozor pokročilá matematika… že 32×33+ 32×67je to samý jako 32×(33+67). Protože správný matematik je líný, a v tom druhém případě je výsledek 32 a dvě nuly k tomu. Takže co bychom se namáhali s násobením a pak sčítáním. Zjistil jsem, že nechápe hned tu první věc – komutativnost násobení a začal jsem kreslit tečky. I ten druhý příklad jsem převedl na kreslení teček. Vlastně od té doby jsem kreslil každou chvíli. Nejdřív mi nakreslení důkazu, že to funguje, jak jsem napsal, trvalo 2 minuty. Když jsem to kreslil v jednom týdnu po páté, stáhl jsem to na 20 vteřin. Čtverečkovaný papír je na spoustu věcí bezva, pořiďte si ho.
Další týden jsem probral s Týnou dělení, mohutně u toho kývala hlavou, že to chápe a já měl pocit, že to kývání je opravdu myšleno: „Táto, už to chápu, děkuji, že si mi to vysvětlit, mám tě moc ráda“, a ne „panebože, ať mě ten vopruzák už nechá“. A zalil mě sladký pocit dobře odvedené práce. Pochopila i dělení více ciferným číslem. Dělali jsme na tom, včetně procvičování, tři dny.
Pak byl víkend. Vlastně jsem se těšil na pondělí, že se pohneme o další krůček k cíli. Po víkendu jsem chtěl přejít na zlomky. V pondělí jsem dal Týně na začátek k procvičení pár příkladů na sčítání a odčítání pod sebe. Špatně, v každém příkladu chyba. Moje nadšení padlo na bod mrazu. Probral jsem to s ní příklad po příkladu a zjistil jsem, že nic z toho, co jsem jí vysvětlil, už zase nechápe. Zapomněla to, ani ne za 10 dní, depka. Tehdy místo toho abych začal mlátit pěstí do stolu a s křikem ji vyhnal, jsem si složil hlavu do dlaní a opřel je o stůl a k tomu ze mě vypadlo: „Ach jo, hele dneska končíme.“ Týna odcupitala. Po 10 minutách plných depresivních myšlenek jsem vylezl z kutlochu a manželka mi řekla, že Týna přišla s divným obličejem do obýváku a když se zeptala co se děje, Týna s úsměvem odpověděla: „Táta má depresi.“ Dál to nerozpitvávala a věnovala se svému. Chtěl bych říct, že se to stalo jen jednou na samém začátku naší cesty… ale nemůžu. Stal se z toho často provozovaný rituál. Týnino „Táta má zase depresi“ a potutelný úsměv nás provázelo celou dobu. Nicméně tahle první deprese mě přinutila před prázdninami přestat a další pokus následoval až po prázdninách.
S Petrem jsem začal až po prázdninách, už jsem byl zkušený. Nicméně Petra dost znám, vím jak často mění názor a klidně mi bude tvrdit o modrým slonu do očí, že je růžový, pak modrý, pak zelený, jen aby nakonec přišel s tím, že tam žádný slon není. Dostal jsem nápad: Řekl jsem mu, že jestli bude chtít ode mě připravit na gympl, že to pro něj rád udělám, ale chci aby přišel s papírem, kde bude napsané, že ode mě chce připravit na přijímačky, že se bude učit, ani jednou se nepokusí odmlouvat a nebude se vztekat… jo a bude tam jeho podpis. Vzal si týden na rozmyšlenou a pak slavnostně přišel s podepsanou smlouvou. Myslel jsem si, že to je výjimečně fikaný krok, nicméně se ukázal jako zcela neúčinný. Později podle jeho vlastních slov totiž nic takového totiž nepodepsal, nebo podepsal, ale nemyslel to tak, nebo to tak myslel, ale já jsem ho donutil, vlastně nedonutil, ale to je jedno, protože on se teda už dál učit nebude. A svoje děcko nepřinutíte přemýšlet, pokud se nejmenujete Caligula.
V příští kapitole bude už skutečný začátek učení. Čekám, že na po zveřejnění dalšího dílu u nás zazvoní sociálka. Ale možná budu překvapený, možná to bude už po tomhle díle.
Ahoj.
