Článek
Včera měla pohřeb a byl to hroznější zážitek, než samotná zpráva, že zemřela. Proč? Obřadní síň v Lounech není ničím zvláštní. Je to stavba jak desítky, možná stovky podobných. Neosobní, chladná, betonová, ve které sídlí lidi, profesionální pohřbívači a řečníci… a krátkou dobu i mrtví.
Co se dělo?
Sjelo se pár příbuzných, přímí a nepřímí potomci, přeci jen babčiných vrstevníků, schopných transportu v ne-sypkém stavu, už moc není. Babča byla v rakvi v obřadní místnosti, okolo pět erárních, umělohmotných, notně ošahaných věnců. Pak nějaké čerstvé kytky od nás. Na pozadí puštěny dojímací písničky. Babčina fotka z Alzheimer centra s jejím jménem na obrazovce. V průběhu přišla profesionální řečnice a přednesla univerzální projev, kde se pouze prohazují jména a rody, když zemře pán. Projev plný patosu, falešné soucitnosti, tupých frází, klišé a keců, hlasem, který by vás přinutil spáchat sebevraždu, kdybyste to opravdu prožívali. Když si člověk myslí, že nemůže být hůř, tak se paní prkenně začne uklánět rakvi s babčou, nám a začne kondolovat. Reálně si myslím, že jsou dvě možnosti jak takovou akci vnímat. 1) opravdu, niterně cítíte emoce, které se ti lidé a to prostředí snaží vybudit – pak si zahráváte s infarktem nebo chutí se zabít, 2) jste tam, protože se to „prostě sluší“ – pak tohle je fraška a ne způsob jak si vzpomenout na blízkého člověka.
Chápu, že pohřbívače nebo řečníka tahle práce nemůže jako člověka nepoznamenat. Nelze dělat práci v krematoriu srdcem a u toho nevyhořet. Celé to bylo špatně.
Pohřby a rituální pohřby hrály roli u vývoje člověka, protože se z toho vyvinula víra, postupně náboženství a jisté morální kodexy. Jenže ten vývoj už jsme absolvovali, tak nevidím důvod pro sebetrýznění se dál. Jak si myslím, že by to mělo být?
Tak za prvé – mrtvému člověku je jedno, jestli tam jste nebo ne. Člověku je třeba se věnovat ve chvíli, kdy žije (třeba můj táta se staral o babičku perfektně), ne, když zemřel. Být s ním, podle úrovně vztahu s ním. Je jedno, jestli je to přítel, manžel, babička, bratranec, strejda. Když umírá, potřebuje vás, může to bolet, může se bát, on už nemá na to, to zvládnout. Můžete mu pomoct …. naposled. Když se na něj v té chvíli vykašlete, opuletním pohřbem, kecama a teatrálním pláčem mu to už nevynahradíte.
Za druhé – rozloučení se s někým, koho jste měli rádi, je vnitřní věc, musí se udát uvnitř člověka. Chvíli to trvá, musí se to ustát. Organizované brečení na pohřbu na povel, kdy profesionální pohřbívač pustí rádiovou odrhovačku nepomůže. Demonstrativní vzlyky a kondolence také ne. Tyhle věci člověk lépe vstřebává o samotě.
Za třetí – přijde mi daleko lepší se potkat s lidmi, kteří přijeli na pohřeb, jinak, jinde, jindy. Ještě žijí, ještě je na to čas. Nepochybuju, že společné zážitky mohou mít lepší kvalitu než takovýhle pohřeb. Sejděte se raději po nějaké době, kdy to aspoň trochu přebolí, udělejte si grilování, připravte si diáky, oblíbené věci, oblíbené vzpomínky a emoce budou opravdové a celé to může vyznít (dopadnout těžko) líp.
Závěrem? Epilog a Epitaf.
Anna Krolupperová. Moje babča se narodila v roce 1920 v Kadani, zažila první republiku, druhou světovou válku, i rozkulačení a následnou perzekuci komunistickým režimem (což je s podivem, protože máme v příbuzenstvu komunistického prezidenta Zápotockého). Babča dělala celý život asistentku různým právníkům. Uměla skvěle vařit, péct, její bábovka byla etalonem mezi bábovkami a vděčím jí za to, že mi dlouho žádná jiná buchta nebyla dost dobrá. Babčiným koníčkem byla zahrada, vyšívání a děda, za kterého byla vdaná přes 60 let. Měla mírnou a milou povahu, trochu submisivní (páč děda byl pošuk), specifický smysl pro humor a měla nás ráda. Byla to fajn babča. Někdy příště, babi.
