Článek
Realita: Ambice na papíře a diplomacie v rukavičkách
Po roce 1919, kdy Versailleská smlouva definitivně ukončila první světovou válku, se rozdělovaly kolonie poraženého Německa. Myšlenka, že by ČSR měla získat svůj podíl, nebyla plodem fantasmagorie, ale pragmatického (byť naivního) idealismu.
Kdo za tím stál? Zapomeňte na Emila Holuba, ten byl v té době již sedmnáct let po smrti, i když jeho cesty v 19. století bezpochyby zasely semínko českého zájmu o Afriku. Skutečnými architekty byli jiní:
- Jan Havlasa: Spisovatel a náš první vyslanec v Brazílii. Jeho brožura „České kolonie zámořské“ byla v podstatě byznys plánem na převzetí Toga. Argumentoval tím, že Togo má ideální velikost (třetina ČSR) a počet obyvatel (cca milion), což by nás administrativně nezruinovalo.
- Alois Musil: Orientální badatel a „Lawrence z Moravy“. Viděl v tom šanci, jak vyvázat ČSR z totální závislosti na sousedech a získat přímý přístup k surovinám.
Ekonomický a logistický plán: Plán počítal s tím, že se do správy zapojí československé legie. Šlo o více než 60 000 ozbrojených, disciplinovaných a zkušených mužů, kteří se právě vraceli ze Sibiře. Měli se stát prvními správci, inženýry a učiteli v nové provincii. Togo mělo dodávat železnou rudu, kakao, kávu a kůže přímo do československého pásma v přístavu Hamburk (přístav Vltava).
Fiktivní historie: Co kdyby Masaryk v Paříži neustoupil?
Představme si, že Wilson a Clemenceau v záchvatu dobré nálady našim diplomatům vyhověli.
První republika: Obchodní zázrak (1920–1938)
Togo se stává „exotickou zahradou republiky“. Baťovy závody nestaví jen ve Zlíně, ale i v tožském Atakpamé. Místní obyvatelstvo nenosí sandály z dovozu, ale „Baťovky“ vyrobené v místní továrně. Škoda Plzeň buduje v Togu železnici napříč pralesem, které se přezdívá „Tožská magistrála“.
- Humanitní dopad: Českoslovenští učitelé zakládají školy, kde se vyučuje v češtině, francouzštině a místních dialektech. Vzniká unikátní vrstva „černošské inteligence“, která cituje Máchu a debatuje o Masarykově humanismu.
Druhá světová válka: Pevnost Afrika (1938–1945)
Po Mnichovu se dějiny lámou. Zatímco Hácha podepisuje protektorát, tožský guvernér vyhlašuje věrnost exilové vládě. Togo se stává Sídlem svobodného Československa. Benešova vláda nesídlí v deštivém Londýně, ale v tropickém Lomé (které se v učebnicích jmenuje Havlasov). Naše letectvo startuje proti Rommelovi z afrických základen a tožští dobrovolníci bojují u Dunkerque s československým lvem na uniformě.
Socialismus: Rudá Afrika (1948–1989)
Po Únoru 1948 komunisté neváhají. Togo zůstává součástí ČSSR jako „Zámořský kraj“. Stává se zkušebním polem pro africký socialismus. Budují se tu gigantické přehrady s pomocí našich inženýrů a pěstuje se tu „československý čaj“.
- Kulturní vliv: V Praze je zcela běžné potkávat lidi všech barev pleti, kteří mluví s typickým pražským nebo moravským přízvukem. Multikulturalismus není pojem z Bruselu, ale realita našich dělnických kantýn.
Vlaky Škoda v Togu
Politické a filozofické dopady na dnešek
Sametový rozchod (1990–1993)
V roce 1992 se nedělí jen Česko a Slovensko. Probíhá tzv. Velký sametový rozchod. Togo získává nezávislost, ale s Česko-Slovenskem podepisuje unikátní asociační dohody. Máme společnou historii, společné hroby legionářů a miliony osobních vazeb.
Moderní politika a Tomio Okamura
A teď ta nejzajímavější část. Představte si politickou scénu roku 2026. Jak by mohl Tomio Okamura varovat před „nebezpečnou migrací a cizími kulturami“?
- Paradox: Čtvrtina našich občanů by měla předky v Togu. Byli by to naši generálové, vědci a sportovci. Okamura by musel útočit na lidi, kteří mluví česky lépe než on, jsou pokřtění a jejichž dědečkové sloužili v československých legiích.
- Fake News: Dezinformační scéna by se pravděpodobně nesoustředila na náboženství, ale na ekonomickou zášť. „Tožští Češi nám berou místa ve státní správě!“ místo „Cizí kultura nás ohrozí“. Celý narativ „české identity“ by byl mnohem širší, barevnější a sebevědomější.
Závěr: Lekce z alternativní historie
Kdybychom v roce 1919 Togo získali, dnešní Česko by nebylo tím ustrašeným ostrůvkem uprostřed Evropy, který se bojí každého stínu za hranicemi. Byli bychom národem mořeplavců, koloniálních správců i lidumilů. Naše svědomí by bylo zatíženo koloniální vinou, ale naše obzory by byly nekonečné.
Dnes, když v debatách řešíme daně a budoucí balíčky, zapomínáme, že jsme kdysi měli ambice být světoví. Togo nám nechybí kvůli kávě nebo rudě. Chybí nám ten rozlet, který by nám dnes nedovolil propadat malosti a strachu z neznámého.
