Český Don Quijote, který se nebál Hitlerových tanků: Příběh posledního rytíře z Dobrše

Josef Menčík přišel na svět 14. března 1870 v Dobrši, v rodině prostých sedláků bez kapky šlechtické krve. Přesto, nebo možná právě proto, byl jeho duch cele jinde. Sousedé na něj hleděli s neskrývaným úžasem: byl to podivín, jehož zrak se upíral kamsi k obzoru rytířských ctností. Skutečná příležitost stát se tím, čím se cítil, přišla kolem roku 1911, kdy vyhořela část starobylé tvrze Dobrš. Menčík ji odkoupil od knížecího rodu Schwarzenbergů a s vervou se pustil do její proměny. Nešlo o pouhou stavbu; budoval svůj vlastní svět, kam moderní neřesti neměly přístup.

Menčík byl ztělesněním anachronismu. Odmítal elektřinu, tekoucí vodu i novodobé osvětlení. Večery trávil při svitu pochodní a svícnů, obklopen starožitnostmi, které s vypětím všech sil sháněl po celé Evropě. Odkudsi ze zahraničí si opatřil rytířskou zbroj: podle jedněch zdrojů ji propašoval z Francie, podle jiných ji přivezl z Německa, kde v ní dříve vystupoval v cirkuse. Pravda se dnes už těžko ověřuje, a možná ani není podstatná. Z okolí hradu Rabí zachránil vzácné varhany.

Jeho přítomnost v místní hospodě byla rituálem, který naháněl hrůzu i respekt. Traduje se, že při odchodu vždy na jedno polknutí pozřel celého slanečka, zapil ho řádným douškem rumu a za mohutného řevu, z něhož tuhla krev v žilách, opustil lokál. Navzdory své drsnosti však byl „Fousatý táta“, jak mu přezdívali, miláčkem místních dětí. Učil je jízdě na koni, šermu a především ctnosti, hodnotě, která se v té době už pomalu stávala nedostatkovým zbožím.

Nejslavnější kapitola Menčíkova života se napsala v tragickém roce 1938. Když se ukázalo, že bájní Blaničtí rytíři na pomoc vlasti nevyrazí, rozhodl se Menčík jednat sám. Navlékl si svou zbroj, osedlal koně a vyjel vstříc nacistickým kolonám k Bučině na Šumavě.

Scéna jako z nejbláznivějšího snu Miguela de Cervantese: osamělý rytíř s výzbrojí starou staletí stojí v cestě moderní armádě. Ostatně přezdívka „šumavský Don Quijote“ mu mezi sousedy patřila dávno před tím. Němečtí vojáci na chvíli zaváhali a pak pokračovali dál, aniž mu ublížili. Historik Pavel Fencl z prachatického muzea to popsal takto: rytíř seděl na koni, vojáci zaveleli do pohybu a on musel uhnout. Žádný boj, žádná krev. Jen gesto, a přesto možná to nejstatečnější, co toho dne na Šumavě někdo vykonal.

Osud mu však připravil ránu, kterou jeho brnění neustálo. Po skončení druhé světové války v roce 1945 nepřišlo uznání, ale přesun z milované tvrze, která záhy přešla do rukou nové moci. Menčík se odstěhoval k synovi do Bužiček. Rytířův svět se definitivně zhroutil. Josef Menčík zemřel 19. listopadu 1945 ve věku 75 let. Oficiálně na stáří, neoficiálně na zlomené srdce, protože svět, ve kterém čest a domov nic neznamenaly, pro něj už nebyl k žití.

Příběh Josefa Menčíka nám i po desítkách let připomíná, že moderní technologie a hmotné statky nejsou jedinou náplní lidského bytí. Možná bychom se v dnešním uspěchaném světě měli občas zastavit a zeptat se sami sebe: Měli bychom v sobě dost odvahy postavit se svým „tankům“ jen s halapartnou v ruce a pravdou v srdci?