Cesta do pravěku: Jak Zeman oživil dinosaury

Čtveřice dospívajících chlapců se vypraví na fantastickou cestu do minulosti po řece, která přepravuje nazpět proti proudu času. Své zážitky se setkáváním s pradávnými tvory z historie naší planety si lačně zapisují do vlastního cestovatelského deníku. Objevují prehistorický svět a zažívají vzrušující dobrodružství, po kterých touží nejen každé dítě, ale pobaví, poučí a výtvarně naprosto uchvátí i dospělého diváka. Tedy skoro každého. Když jsem zkoušel pustit před pár lety mému pubertálnímu synovci Toníkovi tento film, řekl mi: „Strejdo, asi to dalo fakt práci, ale na mě je to už fakt dost starý.“

Režisér Karel Zeman bezesporu patří mezi nejvýznamnější české režiséry všech dob a jeho invenční postupy zaujaly v mnoha zemích světa. Cesta do pravěku měl být původně kvalitní vědecko-naučný film pro děti a mládež. Film vznikal v rámci tvorby Ateliérů ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), kde Karel Zeman patřil k již etablovaným tvůrcům.

Pravěk a dobrodružství režiséra Zemana zjevně fascinoval. Nemělo by zůstat nepovšimnuto, že z jeho rodného města Ostroměře v dnešním Královehradeckém kraji ostatně pocházel i slavný spisovatel Eduard Štorch, kterého pravěké příběhy jako Osada havranů nebo Bronzový poklad proslavily.

A dobrodružství měl Zeman v krvi také odmala. Pěšky prochodil Jugoslávii, o prázdninách jel parníkem po Dunaji a v osmnácti letech na základě novinového inzerátu sbalil kufr a vyrazil do francouzského Aix-en-Provence studovat reklamní výtvarnictví.

V dobové režijní explikaci filmu Cesta do pravěku doslova zní, že projekt popíše přírodu a „ono velké a pravdivé dobrodružství naší Země“. Chlapci měli být jen spojovacím článkem mezi divákem a technickým provedením filmu, který měl být quasi dokumentem s hranými pasážemi, tedy v poslední době kánonem televizní naučné dokumentární tvorby. Způsob natáčení pak kombinoval záběry reálných lokalit, malované kulisy a loutkový film. Postup natáčení je velmi pěkně zachycen v expozici Muzea Karla Zemana v Praze.

Karel Zeman chtěl dát divákovi poutavý důvod, proč na plátně vůbec sledovat proměny země tak, aby jeho vize pradávných dob nevyzněla suše. Kluci však během natáčení samozřejmě zlobili a jeden z nich se zranil při chození na chůdách a nemohl točit. Filmování se kvůli finanční náročnosti nemohlo zastavit, a tak Karel Zeman přišel se zápletkou s načas ztraceným klukem v pravěku a z Cesty do pravěku se stal naprosto regulérní hraný film s dramatickou zápletkou.

Je tedy nabíledni, že rafinovanost dramatického scénáře hraného filmu a dějové zvraty Cesta do pravěku pochopitelně nenabízí. Ovšem právě z toho důvodu, že to od počátku nebylo jeho záměrem. Magie tohoto filmu vychází z něčeho úplně jiného. Karel Zeman diváky fascinoval lehkostí a naprostou samozřejmostí s jakou zinscenoval pravěký svět, kdy dokonale kombinoval hranou akci dětí, natáčenou buď v ateliérech s okénko po okénku animovaným pravěkým světem, nebo v exteriérech u řeky Moravy u Bzence, v přírodní rezervaci Osypané břehy. K jeho podobě využil výtvarné předlohy skvělého českého malíře Zdeňka Buriana a četné konzultace s předním paleontologem prof. Josefem Augustou. Výsledek byl ohromující.

Film se stal mezinárodním hitem, okamžitě se prodal do 72 zemí světa a například v Japonsku vyvolal obrovskou senzaci. V šedesátých letech vznikl dokonce remake natočený pro American Museum of Natural History s dětskými americkými herci. Zemanovi samotnému zajistil do konce života pravidelnou účast na prestižních zahraničních filmových přehlídkách, kam byl zván jako geniální filmový inovátor.

Předmětem zajímavého kinematografického sporu je, zda viděl Steven Spielberg film Cesta do pravěku před a nebo až po natočení Jurského parku. Zatímco jednou tvrdil, že ho viděl před natočením, poté to v dalším rozhovoru popíral, ale každopádně vlastními slovy potvrdil, že tento český film viděl a velmi se mu líbil. Mě osobně se film skutečně velice líbí a inspiroval mě i pro můj první vážnější filmový počin Komunita z roku 2000, se kterým jsem objel festivaly a veletrhy s videotechnikou a pak jsme film promítli s anglickými mezititulky (je totiž samozřejmě němý) v Praze v Železné zahraničním turistům a udělali i jednu verzi s hudbou Bedřicha Smetany a Japonci nám tleskali ve stoje. Několik záběrů z filmu uvidíte ve videu výše.

Čtyři zvídaví kluci plující na pramici proti proudu času nalákali do kin jenom v Československu 2 823 323 diváků a okouzlili miliony dalších filmových diváků po celém světě po několik generací , ke kterým se hlásí i takoví mistři fantastiky Tim Burton nebo Terry Gilliam.

PS:

Když se stal Ota Hofman (Setkání v červenci) novým šéfem barrandovské tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež koncem šedesátých let, inicioval setkání s Karlem Zemanem, kde mu navrhl pokračování. Tentokrát měli být hrdiny dospívající ve Zlíně a cílem bylo přivést dinosaury do současnosti a vytvořit obdoby japonské Godzilly v našem prostředí. Zemanovi se nápad velice líbil, ale projekt narazil na vrcholné komunistické představitele Československého státního filmu a jejich špinavé hry, které pohřbily jak tento velkofilm tak i vysněný film dalšího velkého filmaře Břetislava Pojara. Pánové ve Zlíně byli vůči pánům na Barrandově a v Krátkém filmu tak nesnášenliví a platilo to i obráceně, že představa spolupráce jim okamžitě způsobovala kopřivku a tyto velké projekty rovnou odepisovali. O pokračování více píšu ve své knize Poutník světem fantazie, monografii Oty Hofmana.

TVŮRCI A FORMÁTY:

1955, režie: Karel Zeman, scénář: Karel Zeman, J. A. Novotný, kamera: Václav Pazderník, Antonín Horák, střih: Zdeněk Rygl, hudba: E. F. Burian, hrají: Vladimír Bejval, Petr Herrmann, Josef Lukáš, Zdeněk Husták

93 minut, 1.37:1, 35mm, barevný

SEZNAM ZDROJŮ A POUŽITÉ LITERATURY: