Článek
V Bohem zapomenutém Las Piedras ve Venezuele žije pěkná parta zoufalců a ztroskotanců. Jejich naděje odvál čas a všechny životní prohry mají už dávno za sebou. Jsou to lidé, od kterých se každý raději drží dál. Pět set kilometrů od této opuštěné díry dojde k havárii ropného vrtu, který se vznítí a jediná šance, jak ho uhasit, je odpálit u něj silnou nálož nitroglycerinu. Ropná společnost nabízí 2000 dolarů každému, kdo dopraví k vrtu náklaďák s třaskavým nákladem. K této šílené misi se po výběru samotné společnosti připojí i čtveřice mužů – mladý Mario (Yves Montand), který by za peníze mohl vypadnout z této zavšivené díry, Jo s nervy z ocele (Charles Vanel), Luigi (Folco Lulli) a Bimba (Peter van Eyck). Jejich protivníky bude krkolomná cesta, vlastní mysl a strašák s kosou, který neustále mává kolem.
Bez debat jeden z nejlepších filmů všech dob je pesimistickým vyprávěním, které obsahuje zřejmě nejnapínavější scény v dějinách kinematografie. Režisér Henri-Georges Clouzot byl výjimečný talent, jehož život i kariéru poznamenalo mnoho životních ran. Díky neustálým zdravotním problémům, z kterých byla nejhorší tuberkulóza, jež pro něj znamenala téměř pětiletý pobyt v sanatoriích však přečetl ohromné množství literatury a zdokonalil se v psaní scénářů. Jeho scénáře k Mzdě strachu nebo geniálnímu filmu Ďábelské ženy (Les Diaboliques), kterým zasadil zásadní ránu egu Alfreda Hitchcocka, patří mezi nejlépe zpracované texty thrillerového žánru.
Mzda strachu má v expozici příběhu řadu společných znaků se slavným filmem Johna Hustona Poklad na Sierra Madre, ale přesto se vydává odlišným směrem. Clouzot byl v době natáčení respektovaným filmařem s velmi nepříjemným stigmatem minulosti. Měl za sebou pohnuté životní osudy i ve filmové profesi, byl obviněn z kolaborace s nacisty a vážně mu hrozilo vězení. Clouzot ještě před válkou pracoval v Berlíně a díky známostem s Židy byl propuštěn. Za války, po vyléčené tuberkulóze, bez peněz a s velmi špatnou reputací potížisty, pesimisty a cynika, kterou o něm šířili herci a zpěváci přijal kvůli existenčním potížím práci v německé společnosti působící ve Francii, pro kterou psal v zaměstnaneckém poměru úspěšné komedie. Před koncem války byl z firmy propuštěn, ale veřejný ani oficiální soud se mu nevyhnul. Ve Francii byl odsouzen k zákazu výkonu filmařské činnosti na doživotí. Na očištění jeho jména vystoupili takové významné osobnosti francouzského kulturního života jako Jean Cocteau, René Clair, Jean Paul Sartre nebo Marcel Carné a trest mu byl zmírněn na dva roky. Po uplynutí této doby a jednoznačnému prokázání neviny se mu nedostalo žádné omluvy. Během těchto let ho zaměstnal jeden z jeho podporovatelů Jean Paul Sartre.
Pro roli Joa byl od začátku tvůrci zamýšlen Jean Gabin, který roli odmítl se slovy: „Publikum by mě nepřijalo jako zbabělce a rozhodně si kvůli takové roli nepošpiním kariéru.“ Film od začátku produkce provázely velké problémy. Děj se odehrává v tropické Venezuele, ale štáb natáčel v zanedbané romské osadě na jihu Francie, kde bylo předstírání tropů docela problematické. Clouzot nebyl naivní, aby neviděl, že jih Francie není ideální a chtěl točit ve Španělsku, ale Yves Montand podmínil svou účast na natáčení Francií, protože nechtěl odjet s manželkou Simone Signoret do země s fašistickým režimem diktátora Franka.
Mzda strachu se začala natáčet již v srpnu 1951, ale natáčení zkomplikoval přírodní živel a neočekávané potíže. Mimořádně deštivé počasí způsobilo sesuvy půdy a zničení dekorací, při kterých zahynuli i dva francouzští vojáci. Clouzot si zlomil kotník, jeho žena Vera, která ve filmu hraje Lindu, onemocněla a producenti překročili rozpočet o neuvěřitelných 50 milionů franků. V roce 1990 se při revitalizaci krajiny objevily pod nánosy bahna neporušené dekorace včetně dnes již legendárního filmového náklaďáku. Filmaři produkci oživili v roce 1952, kdy museli během jara zvládnout natočit celou polovinu snímku v rekordně krátkém čase. Museli tak maximálně zapojovat fantazii a vymýšlet co nejefektivnější a nejlevnější řešení. Jedním z nich bylo i předstírání hrbolaté cesty, kterou vyřešili přejížděním po vlnitém plechu. Tvůrci se však již nenechali zaskočit a s nástupem léta mohl snímek do postprodukce.
Mzda strachu je i přes svou délku strhující film. Expozice trvá celou hodinu, což je třeba pro americký film něco naprosto nemyslitelného, ale má své opodstatnění. Právě první hodina totiž představí dopodrobna charaktery, s kterými pak tvůrci při napínavé cestě velmi pečlivě pracují, a divák má obavy kolikrát jen ze samotných reakcí postav a nejen z neustálé hrozby výbuchu nitroglycerinu. Film je především hereckým koncertem do té doby prakticky neznámého Yvese Montanda a respektovaného šedesátiletého Charlese Vanela, který hrál ve filmech již od roku 1910! Clouzot má diváka pevně v hrsti.
Zatímco první hodinu inscenuje v pomalém a klidném tempu, s delší délkou záběrů, pak druhá a delší polovina snímku diváka doslova nenechá vydechnout. Ropná společnost je majetkem Američanů a filmaři si neberou servítky v zobrazování nekalých zákulisních praktik. I to je důvod, proč je např. na imdb.com uváděna délka snímku 131 minut, protože právě těch vystřižených 11 minut obsahuje děj zobrazující americké naftaře ve velmi nelichotivém světle. To se naopak líbilo komunistickému Československu, kdy strana umožnila promítání filmu již od 10. června 1954, tedy téměř rok před USA.
Clouzot ovšem nebyl primitivním kritikem Ameriky, ale otevřeně dal najevo svůj nesouhlas s obchodními praktikami nadnárodních společností a čas mu dal v tomto názoru dozajista za pravdu. Ostatně události tohoto víkendu na globální politické scéně dokazují, že špinavé praktiky nejenže nezmizely, ale jsou dokonce oficiálním politickým nástrojem, a to je naprosto neakceptovatelné.
Mzda strachu se stala hned po uvedení filmovou senzací. Ve Francii vidělo film v době premiéry 7 milionů diváků a při pouti po festivalech se filmařům povedlo něco mimořádného. Mzda strachu byla oceněna jak hlavní cenou na MFF v Berlíně, tak v Cannes. Mzda strachu se stala doslova kultovním filmem a dočkala se i zcela mimořádného a dodnes zcela podceněného hollywoodského remakeu od mistra filmu Williama Friedkina, autora Exorcisty nebo oskarového hitu Francouzská spojka. Přetočili jí dokonce i francouzští filmaři pro Netflix jako Mzda za strach, ale díru do světa s ní skutečně neudělali.
Američtí recenzenti Clouzota přejmenovávali na francouzského Hitchcocka a někteří jasně vyslovili názor, že ho dokonce předčí. Hitchcock tato slova nebral na lehkou váhu a Clouzotovy filmy bedlivě sledoval a přiznal inspiraci jeho záběry pro legendární Psycho. Zajímavé také je, že Charlese Vanela obsadil do své slavné zlodějské komedie Chyťte zloděje. Mzda strachu je velmi citovaným dílem. Divoká banda Sama Peckinpaha z filmu otevřeně přejímá řadu formálních i obsahových postupů a posloužila i scenáristům první Nebezpečné rychlosti.
Film běžel v československých kinech v originálním znění s českými titulky a pak byl uveden v televizi, ovšem je velkou záhadou zda v dabingu. Dabingové verze pak vznikly až po revoluci. Zatímco dabing pro HBO je ucházející, pak verze od Elmara Klose pro ČT z roku 2000 je vynikající. Herci pak byli vybírání podle starého dabingového klíče podobnosti originálního herce s českým dabérem. Yvesa Montanda nadaboval Jan Šťastný, Charlese Vanela Radoslav Brzobohatý, Folca Lulliho Vlastimil Zavřel a Petera van Eycka Jiří Schwarz.
HERCI, TVŮRCI, FORMÁTY:
La salaire de la peur, Francie/Itálie 1953 režie: Henri-Georges Clouzot, scénář: Henri-Georges Clouzota, Jérôme Géronimi podle románu Georgese Arnauda, kamera: Armand Thirard, hudba: Georges Auric, střih: Madeleine Gug, Ettiennette Muse, Henri Rust, hrají: Yves Montand, Charles Vanel, Peter van Eyck, Folco Lulli,Véra Clouzot,Antonio Centa, Darling Legitimus, Luis De Lima, Jo Dest, Dario Moreno
142 minut, 156 minut (Francie), 148 minut (director’s cut), 1.37:1, 35 mm, černobílý (existuje i kolorovaná verze)
Zlatý medvěd v Berlíně za nejlepší film, MFF v Cannes – Velká cena festivalu (Henri-Georges Clouzot), zvláštní uznání za herectví (Charles Vanel)
SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:
SLANINA, Ondřej. Slavná světová filmová klasika. Praha: Charon media, 2011. ISBN 978-80-90497-5-04.
profil filmu na Dabingforum.cz
profil filmu na csfd.cz
profil filmu na imdb.com
